Někde je hyperinflace realitou - špatná vláda je schopná zlikvidovat jakoukoliv zemi

Podle venezuelské centrální banky dosáhla květnová inflace v této zemi 6,9 %. To odpovídá anualizované inflaci převyšující 100 %. Znamená to, že Venezuela stojí na prahu hyperinflace? Hyperinflace má za sebou dlouhou historii, přesto však neexistuje žádná oficiální definice. Phillip Cagan v roce 1956 navrhoval, aby za ni byl považován růst cen převyšující 50 % měsíčně, což ale odpovídá jen Výmarskému Německu a Maďarsku po druhé světové válce, či nedávné situaci v Zimbabwe. Za hyperinflaci ale můžeme považovat i růst cen, který vážně narušuje fungování peněz v ekonomice. To se může stát i při inflaci ve výši 100 % za rok. Pak by se do této definice vešly země jako Rusko, Argentina či Bulharsko v 90. letech.

Zjednodušeně můžeme říci, že hyperinflace nastává ve chvíli, kdy se příliš mnoho peněz honí za příliš malým objemem zboží. Měli bychom ale mít na paměti rovnici, která říká, že objem peněz násobený rychlostí jejich oběhu se rovná cenové úrovni násobené reálným produktem: MV=PQ. Z této rovnice je patrné, že růst cen může být vyvolán několika faktory. Tedy buď růstem peněžní zásoby, nebo růstem rychlosti jejich oběhu, či poklesem reálného produktu. Hyperinflace je navíc specifická tím, že růst cen zpětně ovlivňuje faktory, které jej vyvolávají. Hyperinflace v první řadě snižuje schopnost peněz uchovávat hodnotu a sama od sebe tak zvyšuje rychlost obratu peněz v ekonomice. Během vysokého růstu cen je totiž velmi nákladné ukládat peníze pod polštář, protože rychle ztrácejí svou hodnotu. Ekonomové v této souvislosti hovoří o substituci aktiv – lidé přestanou využívat měnu jako uchovatele hodnoty a namísto toho nakupují nějaká aktiva, která hodnotu drží. Viděl jsem to během hyperinflace v Rusku, kdy můj soused zaplnil svůj balkon konzervami s hovězím masem. I spotřební zboží se pak stává prostředkem směny.

Hyperinflace může živit sama sebe i přes reálný produkt. Při nízkých úrovních inflace může platit pozitivní vztah mezi produktem a růstem cen, při vysoké úrovni inflace je ale tento vztah negativní. Inflace převyšující 100 % ročně má na HDP negativní dopad, protože zhoršuje fungování celé ekonomiky, včetně finančního a platebního systému. Zhoršuje se politická nestabilita, propukají sociální nepokoje. Ve zmíněné Venezuele pozorujeme první projevy tohoto efektu. V roce 2012 dosáhl růst HDP 6 %, v prvním čtvrtletí tohoto roku dosáhl anualizovaný růst jen 0,7 %. Zpomalení reálného růstu pak samo o sobě vede ke zvýšení inflace. A vedle uvedeného může hyperinflace působit i na samotnou peněžní zásobu. Vláda totiž nemůže vybírat daně v reálném čase a inflace tak postupně snižuje reálnou kupní sílu daňových příjmů. Výsledkem jsou vyšší rozpočtové deficity. V období hyperinflace pak vláda nemusí být schopna tyto deficity pokrývat novými dluhopisy a výše deficitů se může rovnat zvyšování peněžní zásoby.

U Venezuely nejsou k dispozici ucelená data, která by nám poskytla spolehlivý obrázek týkající se hrozby hyperinflace. Víme ale, že inflace roste, roste peněžní zásoba i rozpočtové deficity. Deficit roku 2012 dosáhl 8,5 % HDP, v roce 2011 5,3 % HDP. Podle některých zdrojů by měl letos dosáhnout až 17 % HDP. Je příliš brzy na to hovořit o typické hyperinflační ekonomice. Zdá se však, že k ní Venezuela nemá daleko. Změnit situaci by mohl například růst cen ropy. Pravděpodobné je ale to, že budou pokračovat nefunkční experimenty. Špatná vláda je schopná zlikvidovat jakoukoliv zemi.

Autorem je Ed Dolan.

(Zdroj: EconoMonitor)