Mishkin: Phillipsova křivka stále relevantní, nezapomínejme na sedmdesátá léta

Richard Clarida z vedení americké centrální banky v září tohoto roku uvedl, že plochá Phillipsova křivka je jedním ze základů strategie Fedu. Pohyb cen je totiž mnohem méně citlivý na produkční mezeru a to umožňuje Fedu podporovat zaměstnanost během ekonomického útlumu mnohem agresivněji než v minulosti. Plochá Phillipsova křivka pak obecně snižuje riziko vysoké inflace, což je také relevantní v současné době, Fed totiž zvažuje rizika přestřelení inflačního cíle na obě strany. Známý ekonom Frederic S. Mishkin a jeho kolegové Peter Hooper a Amir Sufi k tomu na stránkách VoxEU dodávají, že někteří ekonomové jdou v těchto úvahách ještě dál a hovoří o smrti této křivky. Tedy o úplném zmizení vztahu mezi inflací a nezaměstnaností. 

Taková „smrt“ by znamenala, že vysoká inflace již není reálným rizikem a podle Mishkina tento pohled současný vývoj v USA, Evropě a Japonsku na první pohled podporuje. Ve svých analýzách se tomuto tématu pak věnovala již celá řada ekonomů a díky nim víme, že Phillipsově křivce se vedlo dobře v padesátých až osmdesátých letech minulého století. Ceny a mzdy v té době reagovaly na změny nezaměstnanosti a tato citlivost rostla s tím, jak se situace na trhu práce blížila plné zaměstnanosti. A Mishkin dodává, že současné diskuse o smrti křivky mohou být předčasné, protože stojí na pochybných důkazech. 

Ekonom se domnívá, že současný zdánlivě slabý vztah mezi nezaměstnaností a inflací může být ovlivněn tím, že inflační očekávání jsou díky monetární politice několika posledních desetiletí pevně ukotvena. K tomu od osmdesátých let nastalo jen velmi málo situací, kdy by se nezaměstnanost dostala více než 1 procentní bod pod svou přirozenou míru. To podle něj komplikuje odhady sklonu Phillipsovy křivky. A do třetice se přidává „endogenní monetární politika“.

Tato politika znamená, že v praxi se v datech neobjevuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností, protože například v případě růstu inflace Fed utáhne svou politiku a nezaměstnanost kvůli tomu stoupne. Zato endogenizace tak snižuje pozorovaný sklon křivky a znamená, že odhady jejího skutečného sklonu (bez vlivu monetární politiky) se zhruba od osmdesátých let nacházejí příliš nízko. 

Mishkin se následně snaží testovat skutečný stav křivky na datech z jednotlivých amerických států a tvrdí, že se jí „stále daří velmi dobře“. A varuje, že v šedesátých letech se inflace rovněž držela na nízkých hodnotách a očekávání byla pevně ukotvena. Pak se ovšem nezaměstnanost dostala více než jeden procentní bod pod svou přirozenou úroveň a inflace začala růst. Jen v letech 1965–1966 se zvedla z 1,5 % na 3 %. A pak se během pár let opět zdvojnásobila. 

Historie by se podle ekonoma mohla opakovat a kritickým bodem je ona hranice nezaměstnanosti nacházející se asi 1 procentní bod pod její přirozenou mírou. Clarida zmiňoval, že Fed by mohl přistoupit ke strategii, která by nechala inflaci delší dobu přestřelovat 2 %. Mishin dodává, že takový krok by se opíral o přesvědčení, že Phillipsova křivka je skutečně irelevantní a že je možné nechat trh práce nadále utahovat bez vyvolání vyšších inflačních tlaků. Pokud by ale poté nastalo to, co v sedmdesátých letech, Fed by se musel hodně snažit, aby dostal cenový růst opět pod kontrolu. Což ovšem Clarida ve svém projevu také zmiňoval. 

Zdroj: VoxEU