Robert Shiller ve své známé knize Irrational Exuberance z roku 2015 tvrdí, že bubliny jsou náhodné exogenní jevy, které nelze dopředu predikovat a nesouvisí přímo s makroekonomickou politikou. Ekonom Stefano Micossi ovšem na stránkách VoxEU tvrdí, že „možná přehlédl roli laxní monetární politiky při tvorbě bublin po roce 2000“.
Standardní definice bubliny na trhu s investičními aktivy hovoří o velkém a dlouhodobém odchýlení cen aktiv od jejich fundamentální hodnoty. Tato hodnota je přitom dána diskontovaným tokem hotovosti, které by mělo aktivum (například akcie či dluhopis) generovat. Tato definice je podle ekonoma jasná, ale její praktické využití je i přesto složité. Při zpětném pohledu lze bublinu snadno určit, ale opak platí při pohledu do budoucnosti.
S bublinami souvisí vytváření prostředí tržní mánie, které může být charakterizováno jako atmosféra obecné euforie. Ta vede k růstu cen aktiv, spotřeby a investic. Výdaje obvykle táhnou lehce dostupné úvěry, které financují i „extravagantní projekty“. To se podle ekonoma projevuje i tím, že realitní bubliny v minulosti často doprovázela stavba supermrakodrapů. Micossi se domnívá, že je dobré rozlišovat mezi bublinami a mániemi. Pohled na data totiž ukazuje, že v devadesátých letech rostly ceny akcií, ale investoři si udržovali „zdravý rozdíl v názorech“. Naopak po roce 2003 došlo ke konvergenci pohledu investorů na to, jak se budou dál vyvíjet ceny akcií.
V tomto období se tedy začala tvořit mánie. Ceny akcií podle ekonoma nejenže ztrácely kontakt s fundamentem, ale stále větší počet investorů „začal snít o jejich nikdy nekončícím růstu“. Je pro tento vývoj relevantní teorie, se kterou již před desetiletími přišel Hyman Minsky a která spojuje úvěrový a investiční cyklus s tím, že oba ústí v cyklus finanční nestability? Či přesněji řečeno, může se na podobných událostech podílet monetární politika, která táhne úvěrový cyklus?
Micossi poukazuje na to, že Shiller považuje za rozhodující psychologické faktory a někteří další ekonomové včetně Bernankeho a Greenspana viděli roli monetární politiky při tvorbě problémů na trzích s investičními aktivy jako druhořadou. Nicméně Greenspan ve svém životopise hovoří o tom, jak nízké sazby tlačily po roce 2000 nahoru ceny realit.
Micossi následně tvrdí, že Fed se chová tak, že neintervenuje v době, kdy ceny akcií rostou, ale opak platí, když padají. Proto se hovořilo například o takzvané Greenspanově put opci. Investoři totiž získávali stále silnější dojem, že Fed by v případě problémů na trhu zasáhl. A jelikož tak „opakovaně činil, toto očekávání se obtisklo do cen aktiv ve formě vyšší valuace, nižších spreadů a nadměrného riskování“. Euforie pak nabrala na síle ve chvíli, kdy do čela Fedu nastoupil Ben Bernanke, který sledoval stejný přístup jako jeho předchůdce, míní ekonom.
Zdroj: VoxEU