Pokud nezavíráme své oči před důkazy, je jasné, že Řecko není hlavním viníkem jeho finanční krize. Hlavní důkaz není nijak exotický: Je jím jeden dluhopis, který nese kód GR0133004177. Ten by měl sám o sobě ukončit veškeré diskuse o řeckém morálním selhání jako o hlavní příčině krize. GR0133004177 je technický název řeckého vládního dluhopisu vydaného v listopadu 2009. Byl předmětem aukce, která probíhá elektronicky. Čím rizikovější nějaký dluhopis je, tím větší návratnost investoři v takové aukci požadují. I v následujícím obchodování je neustále jasné, jak investoři hodnotí riziko dané emise, a platí od dluhopisů Kazachstánu až po obligace Citibank.
A až budou historici jednou psát o naší době, nebude hlavním tématem internet či globalizace. Budou jím právě dluhopisy. Doba dluhopisová začala v roce 1944, kdy se v Bretton Woods rodil plán, jak zabránit dalším válkám. Byl vytvořen základ globálního finančního systému, který stál na racionálním ekonomickém uvažování a ne na politické moci či předsudcích. Po desetiletí tento systém fungoval, dluhopisy financovaly růst Spojených států, v Evropě hrály ještě významnější roli. Tam přes mezinárodní tok financí spojovaly země, které spolu válčily po celá staletí.
Když byl nabízen dluhopis GR0133004177, byl považován za mimořádně rizikovou emisi. Řecká vláda chtěla získat 7 miliard eur a splatit je v roce 2026. Byl jsem ale šokován, když výnos nového dluhopisu dosáhl na aukci velmi nízkých 5,3 %. Německé dluhopisy v té době vynášely jen o málo méně a takový výnos znamenal pevnou víru v to, že Řecko bude své závazky splácet. Ze zpětného pohledu samozřejmě víme, že investoři neměli Řecku půjčit nic, nebo měli požadovat asi tak 100% výnos. I tehdy ale měli všechny dostupné informace, i tehdy šlo o malou chudou zemi, která se z velké části spoléhá na zemědělství a její historie je plná problémů se splácením dluhů. Navíc jen tři týdny před aukcí tato země oznámila, že předchozí vlády před světem schovávaly miliardy dolarů dluhu. Šest měsíců po aukci už Řecko vyjednávalo o podmínkách finanční pomoci od MMF.
Prvotní hřích řecké krize nenajdeme v Aténách. Došlo k němu na počítačových terminálech ve Frankfurtu, Londýně, Šanghaji a New Yorku. Ano, Řekové si peníze vzali, ale byly jim nabízeny za 5,3 % a vy byste si je v takové situaci pravděpodobně vzali také. Dluhopisové trhy dnes svou hodnotou dvakrát převyšují kapitalizaci trhů akciových. Jejich ceny se sice nehýbají tolik jako ceny akcií, jejich změny jsou ale mnohem důležitější. Mohou fungovat jako varování ohledně důvěryhodnosti firem či vlád. Celé to ale funguje pouze v případě, že dluhopisoví investoři jsou nervózní a opatrní. Samotná podstata akciového trhu znamená, že na něm dojde každých zhruba deset let ke kolapsu. Takový kolaps ale není katastrofou. Opak ovšem platí v případě, že dojde ke kolapsu trhu dluhopisového.
V září roku 2008 ale k takovému propadu málem došlo. Vážní ekonomové a odborníci, kteří nikdy neřekli nic šokujícího, hovořili o možném konci Spojených států, problémech s dodávkami elektrické energie, zániku průmyslu či dokonce demokracie. Když banky dostaly finanční pomoc, šlo jen o nejrychlejší způsob, jak dosáhnout skutečného cíle: Zachránit dluhopisový trh. V tu chvíli se ale změnila podstata tohoto trhu. Dříve jeho stabilitu zajišťovali velmi opatrní investoři. Pomoc poskytnutá bankám ale tento mechanismus poškodila, protože ukazovala, že dluhopisový trh bude bezpečný i v případě, že se investoři budou chovat nezodpovědně.
Při veškerém moralizování o splátkách řeckého dluhu je jasně patrné, že držitelé dluhopisů předpokládají, že jejich pohledávky budou plně splaceny. Přitom se dopustili hrubé chyby, když hodnotili rizika této země. Veškerá pomoc poskytnutá Řecku je v podstatě převáděním bohatství od chudých Řeků k bohatým německým institucím, které drží řecké obligace. Ty se dopustily hrubé chyby, která může být vysvětlena pouze jedním způsobem: Věřili, že pokud přijdou problémy, Německo Řecku pomůže. Když německé instituce sázely na splácení řeckých dluhů, byla to sázka na ochotu německé vlády pomoci Řecku a tudíž německým bankám.
Trhy by se měly řídit jednoduchou logikou. Když uděláte špatné rozhodnutí, zaplatíte za to. Jestliže tento mechanismus nefunguje, budou lidé činit špatná rozhodnutí dál a dál. Má-li se dluhopisový trh vrátit ke své původní funkci, musí investoři cítit opravdový strach z toho, že prodělají, pokud udělají chybu. Trh musí odměňovat pouze ty sázky, které jsou v souladu s ekonomickým fundamentem a ne s politickým kalkulem.
Autorem je Adam Davidson.
Zdroj: NYTimes