Během poslední volební kampaně vytáhli američtí republikáni do boje se záchrannou sociální sítí. Tvrdili, že potravinové lístky, podpora v nezaměstnanosti a podobné programy vytvářejí závislost na státní pomoci a snižují motivaci k práci. Pokud by došlo k omezení této pomoci, chudým by to podle jejich názoru prospělo. Po volbách republikáni z takových postojů ustoupili, ale stále jde o téma, které se nachází v jádru jejich politiky. Jejich skutečné názory a pozadí celé věci asi nejlépe vystihuje heslo, které se opakovaně objevuje na setkáních příznivců Tea Party: „Na to, co já vydělám, nemáte vy nárok.“ Mnozí republikáni se jednoduše domnívají, že jim vláda bere peníze a dává je lenochům, kteří si je nezaslouží. Chápou, že existují i lidé, kteří se skutečně snaží, ale většina peněz se podle nich vyhodí oknem.
Podobné názory neodpovídají povaze programů sociálního pojištění. Samozřejmě, že jsou vždy výjimky, ale většinu chudých najdeme v tvrdě pracujících rodinách, které dělají, co mohou. Téměř 40 % Američanů ve věku 25 – 60 let si prožije alespoň jeden rok s příjmy pod hranicí chudoby. Polovina amerických dětí bude žít v rodině, která bude využívat potravinové lístky. Jinak řečeno, chudoba v USA je masovým jevem a pro většinu lidí není otázkou, zda do ní spadnou, ale kdy se tak stane.
Sociální podpora je vytvářena přesně z popsaného důvodu. Kapitalismus je mnohem lepším systémem než třeba socialismus. Poskytuje lepší zboží a služby, ale zároveň přináší rizika, která se v jiných systémech neobjevují. Souvisí s ekonomickým cyklem, nezaměstnaností, bezdomovectvím, nedostatkem potravin a podobně. V socialismu lze to vše z velké části eliminovat, v kapitalismu se ale může stát, že se lidé najednou ocitnou bez práce a bojují o živobytí. Cykly jsou jasným rysem každé kapitalistické ekonomiky, k nim se ohledně celkové nejistoty nyní přidává globalizace a technologické změny. Rizika, která s nimi souvisí, pak sociální pojištění rozptyluje po celé společnosti podobně, jako třeba pojištění proti požáru. Nejde tedy o to, že by existovali těžce pracující lidé, kteří dávají peníze jiným a nic z toho nemají. Lidé si v tomto systému kupují pojištění a to má svou hodnotu, ať už se objeví požár, nebo ne.
Peníze, které se v rámci sociálního pojištění vyberou, se nevyhodí oknem na líné lidi, kteří si je nezaslouží. Poskytují hodnotnou ochranu proti rizikům, která přináší kapitalistický systém a která se mohou dotknout každého bez varování (jen málo lidí například předpokládalo, že přijde Velká recese). Bohatí lidé mohou namítat, proč by oni měli platit do systému, který nikdy nevyužijí. Ale někdy ztratíte i skutečně velký majetek a navíc si bohatí lidé užívají svých vlastních forem sociálního zabezpečení. Kdo například nejvíce těžil ze záchrany bank během poslední recese? Kdo nejvíce těžil z programu kvantitativního uvolňování, který zvedl ceny aktiv? Běžní lidé z nich těžili také, a to bylo hlavním cílem. Není ale pochyb o tom, že právě ti nejbohatší byli tímto způsobem chráněni proti velkým ztrátám na majetku.
Sociální pojištění nás chrání proti nevyhnutelným útlumům, kterými kapitalistický systém prochází. Nemělo by náležet jen bohatým, ale všem. Tohoto pojištění nepotřebujeme méně, ale naopak více. Je škoda, že ti, kteří jsou nejlépe zabezpečeni, stojí v čele útoku proti tomuto pojištění, které má chránit lidi s menším štěstím.
Autorem je ekonom Mark Thoma.
Zdroj: The Fiscal Times