Může to znít neuvěřitelně, ale italská ekonomika vzrostla za posledních šestnáct let o pouhá 4 %. Je na tom od vzniku eurozóny ještě hůře než Řecko. Ne všechny evropské země si vedou tak špatně. Německo nyní dosahuje vyššího růstu, než se očekávalo. Podobné to je ve Španělsku a dokonce i Portugalsko roste 2% tempem. Celá eurozóna pak dosáhla růstu ve výši 1,2 % a všichni se radují z toho, že není v recesi. Jde ale jen o záblesky naděje. Graf porovnává vývoj HDP od roku 1999 v Itálii, Řecku, Portugalsku a Španělsku:
Zdroj: OECD
Můžeme se ptát, co se pokazilo. Odpověď zní, že všechno. Země na periferii mají problémy jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. Jejich ekonomiky jsou málo flexibilní i v dobrých časech. V těch zlých jim pak hrozí zkáza. Zlé časy posledních let byly navíc ještě horší, než měly být. Příčinou je ECB, která odmítla dělat svou práci a držet inflaci na 2 %. Ve skutečnosti vše ještě zhoršila tím, že v roce 2011 dvakrát zvýšila sazby ve snaze bojovat s fantomem inflace. Nepomohlo ani to, že v té samé době byly země na periferii nuceny snižovat své fiskální deficity. Výsledkem byla další recese, která je dotlačila téměř až do bodu, ve kterém se nacházely, když vzniklo euro. Potíže s dluhem se navíc ještě zhoršily.
Skutečný problém v tom všem představuje Itálie. Řecko a Portugalsko mají hodně dluhů a musely přijmout pomoc. Jejich ekonomiky ale alespoň procházejí oživením a jsou dost malé na to, aby bylo možné předstírat, že vše je na dobré cestě. Italská ekonomika se ale oživení nedočkala a její dluhy jsou příliš vysoké na to, aby bylo možné je ignorovat. Bude tak muset dosahovat vyššího růstu než nyní. Velkou otázkou ale je, zda se Italové budou dále pokoušet dosáhnout vyššího růstu v měnové unii. Kdo by jim mohl vyčítat, pokud by se rozhodli opačně?
Autorem je Matt O'Brien.
Zdroj: The Washington Post