Když jsem začala psát tento sloupek, editor mi radil, ať to ‘držím krátké’, zvláště v našem věku sloganů a elektronických médií. Věřte mi, snažím se. Ale umění zkratky mi stále uniká, takže i tento článek vyjde ve dvou dílech…
V 80. a 90. letech 20. století došlo tam, kde tomu rádi říkáme “západní svět”, k nástupu nové ortodoxní ideologie. Ve Spojených státech demokratický president zavrhl “velkou vládní administrativu”, dříve to ústřední ideologickou myšlenku, kterou se demokraté lišili od republikánů. Ve Velké Británii se labouristická strana obdobně zřekla svého letitého příslibu stát na straně sociálně slabých a stala se stranou “New Labour”. Trhy zkrátka vládly světu. Základní vzorec zněl asi takto: Privatizace + Deregulace + Globalizace = Turbo-kapitalismus = Prosperita. Jak různí komentátoři od té doby zaznamenali, vývoj směrem k deregulaci pod heslem 'nechme trhy působit tržně', který tenkrát tak dominoval politické rétorice, byl bohužel chybný. Co se stalo?
Kromě zřejmé neschopnosti nově deregulovaných trhů se samoregulovat, obzvlášť v globálním měřítku, zapříčinila ekonomická globalizace velmi vyhraněnou specializaci práce. Zejména ve Spojených státech to vykrystalizovalo v úzké zaměření pouze na kreativní procesy, inovace a know-how. Skutečná výroba prakticky všech výrobků byla odsunuta do rozvojových zemí, především samozřejmě do Číiny. Toto nové globální aranžmá, ve kterém se nápady staly tou nejlukrativnější komoditou, pak vedlo ke vzniku mnoha komplexních nerovnováh. Jako příklad slouží nerovnováha mezi spotřebujícími a produkujícími zeměmi, mezi dlužnickými a kreditorskými zeměmi, mezi vzdělanými a nekvalifikovanými lidmi. To poslední rozdělení platí na globální úrovni stejně jako uvnitř jednotlivých zemí.
Globalizace je pevně spjata se vzestupem nadnárodních korporací. Podle britského politologa a filozofa Johna Graye se nadnárodní firmy podílely již v roce 1999 více než 33 procenty na světové výrobě a 66 procenty na světovém obchodu. Tato koncentrace od té doby jistě jen vzrostla. Nadnárodní společnosti se pochopitelně snaží každý rok zvyšovat tržby, často tak, že se snaží vytvářet nové trhy a spotřebitele. Jeden příklad je jejich nástup v rozvojových zemích. Další je zaměření na děti a mladistvé. Existuje, mimochodem, stále větší množství důkazů, že tento vývoj má hluboký vliv na formování dětí. Že dětské představy v 'rozvinutých' zemích jsou stále více spíše produktem spotřebitelské kultury šířené médii než čehokoliv jiného. Také jste od svých dětí slyšeli o Santa Clausovi? Kromě toho jsme svědky vzestupu a globalizace 'značek'. Astronomický růst bohatství a kulturního vlivu nadnárodních společností za posledních patnáct let je ve skutečnosti neoddělitelný od růstu značek. Vlastníte i-Phone? Nebo i-Pad? Peněženku Louis Vuitton? Řídíte (591,29 EUR, 1,10%) nebo dáváte přednost (73,75 EUR, 0,89%)?
Přes to, že dosah a moc nadnárodních společností tak významně narostl, ani tyto firmy ani jednotlivé národní vlády však nedosáhly takového stupně kontroly nad makroekonomickým děním, jaké by potřebovaly. Ekologická a technologická rizika ve stejné době exponenciálně narostla. Přestože globalizace snižuje běžnou volatilitu a vytváří zdání stability, jako vedlejší produkt vytváří bohužel také naprostou systemickou křehkost. Nebo jinými slovy, vytváří hrozbu – a jak jsme viděli v roce 2008, velmi reálnou hrozbu – globálního kolapsu.
Vezměme třeba finanční instituce. Současné velké finanční instituce nejsou velké, jsou gigantické. A také jsou jedním nebo druhým způsobem všechny vzájemně propojené. Takže když se jedna dostane do vážných potíží, ohrozí to mnohé další jako domino. A to tady nemluvíme jen o starém dobrém runu na banku. Na první pohled by se zdálo, že koncentrovaný bankovní sector by měl snížit pravděpodobnost krize, má přece kvalitnější řízení rizik a velké finanční rozvahy také více unesou. Ale když pak dojde ke krizi, je taková krize o to hlubší a má globální dopad. V prostředí malých bank s různorodou kreditní politikou určitě mnohé nebyly tak sofistikované a možná byly příliš závislé na lokální ekonomice nebo na určitém sektoru. Ale když jedna z nich vyhlásila bankrot, zas tak moc se toho nestalo. Dneska? Jen se podívejte na Lehman Brothers. V roce 2008 se mi lidé v Praze, Varšavě a Ljubljani smáli, když jsem jim říkala, že v Londýně zuří obrovská globální krize. Krize? Jaká krize? To se nás netýká. Ale týká. Jen o trochu později.
Otevírání trhů, podmínka to nutná pro nástup globalizace, šlo ruku v ruce s privatizací státních firem. To dalo nadnárodním společnostem příležitost rozšířit své aktivity do nových oblastí. Ať jste přívržencem nebo odpůrcem globalizace a privatizace jako takové (poznámka autora: pokuď jste stoupencem jednoho, jste určitě stoupencem i druhého, to platí obecně), z nedávné zkušenosti zemí Nové Evropy vidíme, že zatímco okamžité dopady byly vesměs kladné, dlouhodobější efekt je vice diskutabilní. Jednou z prvních věcí, kterou měly vlády ve východní Evropě za úkol po roce 1989 bylo privatizovat sektor finančních služeb. Jejich velké banky, zněla teorie, jsou špatně řízené, dávají špatné půjčky firmám, které jsou již technicky na bankrot a vůbec, reforma finančního sektoru je nezbytná k započetí reformy ekonomiky jako takové. Privatizace sama o sobě však nestačí, musí to být prodej kontrolního podílu zahraniční finanční instituci, která má všechny potřebné systémy řízení rizik a manažerský know-how, který tady tak chybí. Toliko teorie. Česká vláda přijala tuto tezi za svou vlastní a řádně prodala Českou spořitelnu, ČSOB a zahraničním bankám.
Ze začátku to všechno fungovalo moc pěkně. Ale ti z nás, kdo vidí do zákulisí a vnitřností těchto velkých institucí by zde mohli vyprávět dlouhé a nepěkné příběhy o tom, co následovalo poté, co byla mateřská instituce sama zasažena finanční krizí roku 2008. A čí zájmy se, pochopitelně, snažila chránit především. Pak tady byla také privatizace velkého českého průmyslu, ať už mluvíme o Transgasu, Škodě Holding, Chemapolu, nebo dalších. Před deseti lety se dělala různá srovnání s Polskem, které nebylo jaksi schopné se dát dohromady. natahovalo privatizaci celou věčnost, pak přišlo s jakousi směšnou variantou privatizace přes místní kapitálové trhy a nakonec úplně selhalo v tom prodat někomu kontrolní balíky v největších státních společnostech. Nebo také můžete porovnat situaci v Polsku z jiného úhlu a říci, že Polsko si zachovalo strategickou kontrolu nad svými největšími společnostmi a nad všemi svými nerostnými surovinami. Rovněž můžete tvrdit, že tato strategie se Polsku vyplatila v době po krizi roku 2008, kdy se zisky okrajových dceřinných společností ve střední Evropě kvapně a naveliko stahovaly do mateřských firem a kde se nepotřebné dceřinné firmy začaly prodávat na volném trhu tomu, kdo nabídne nejvyšší cenu, bez ohledu na strategické zájmy země, ve které se nacházejí.
Co si myslíte Vy?
Pokračování příště...