A to všechno přes současné všeobecné přesvědčení, že evropské společnosti a civilizace vůbec jsou za zenitem, ne-li přímo nad propastí, a ekonomická budoucnost patří jen dravým tygrům z Asie, případně z Latinské Ameriky.
Kupodivu někteří z těchto lidí mají zamířeno i do České republiky, což se v kontextu zpráv o chřadnoucí ekonomice, justici ve vleku organizovaných skupin, Opencard a kmotrech jeví jako obzvláště absurdní rozhodnutí. Divím se a kladu si otázku, proč někdo úspěšný v perspektivní rostoucí zemi považuje za dobrý nápad zakoupit si dům právě v Praze a začít zde nový život?
Odpověď samozřejmě neznám. Jako pracovní hypotézu však beru, že Evropa, navzdory současné krizi a marasmu, je stále atraktivní svými institucemi a vědomím průměrných obyvatel. Neboli tím, co považujeme za zcela normální a co jsme si zvykli pouze kritizovat. Ať už jde o fungující veřejnou dopravu, zdravotnictví, školství nebo právní prostředí, které má někdy sice k ideálu daleko, pořád ale poskytuje víc jistot než soudní síně v některých jiných zemích.
V racionálnější realitě by v obrázkových časopisech ubylo fotografií sportovních aut, drahých módních doplňků a modelek. V takové – trochu divoké, uznávám – utopii by větší publicitu dostala městská hromadná doprava (ano, i ta pražská v dnešní době), občanský zákoník nebo katastr nemovitostí; na lesklých fotografiích by byly jízdní řády, budovy soudu a paní učitelky v mateřských školkách.
K sepsání této úvahy mě podnítil také právě probíhající další ročník ankety o právní absurditu roku. V ní může veřejnost hlasovat o vítěze mezi hloupostmi, které po ní požadují zákonodárci nebo úředníci. Anketa je nadmíru bohulibá, protože byrokratické absurdity, které se v ní minulosti objevily, po zájmu médií mnohdy zmizely lusknutím prstů. A to navzdory tomu, že byly předtím nekompromisně vyžadovány. Právníkům, kteří mají někdy při své práci tendenci nevidět pro stromy les, se anketa hodí i jako připomínka nejhloupějších excesů a neefektivnosti našich institucí.
Jen si ale pod dojmem zpráv o těch, kteří se i dnes do Česka dobrovolně stěhují z ekonomicky nadějné ciziny, říkám, jestli by nebylo stejně přínosné upozorňovat spolu s absurditami i na ty české instituce, které - alespoň občas - fungují. Protože bez ohledu na další průběh hospodářské recese a na škody, které zbudou po politických vichřicích, nám nakonec stejně nezbude než stavět na těchto pozitivních ostrovech a ostrůvcích.