Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, který se zítra naposledy objeví před Valným shromážděním OSN, zpravidla nevede mezinárodní žebříčky popularity. Během posledních devíti měsíců svého druhého, a posledního, mandátu bude navíc čelit rapidně klesající oblibě na domácí scéně. Svému nástupci totiž zanechá ekonomiku sužovanou pestrou řadou mezinárodních sankcí, prudce oslabující měnu, zrychlující inflaci a hrozbu smrtonosného izraelského náletu.
Ještě minulý rok byl Írán druhým největším blízkovýchodním vývozcem ropy (po Saúdské Arábii). Letos ho předstihl Irák, stále zmítaný sektářským násilím, a vlastní export Teheránu se propadl na méně než třetinu původního objemu. Od začátku července země čelí ostrému ropnému embargu EU a dalších zemí kvůli neústupnosti v otázce svého jaderného programu. Podle odhadů konzultantské společnosti Rhodium Group klesly oficiální příjmy vlády z vývozu ropy v červenci na 2,9 mld. USD, oproti téměř 10 mld. USD ve stejném měsíci minulého roku. Meziměsíčně se výnosy z ropného exportu ztenčily o polovinu.
Nejvíce se na dramatickém poklesu íránského ropného exportu podílely Čína, Indie a Turecko. Indie v červenci snížila dovoz meziměsíčně o 42 % na 202 tisíc barelů. Turecký dovoz íránské ropy ve stejném měsíci klesl o 71 % na 48 tisíc barelů. Čínské importy klesly o 28 % na 458 tisíc barelů. Zcela vyschl proud dodávek do Jihoafrické republiky, Japonska a Tchaj-wanu, které ještě před rokem dohromady dovážely 565 tisíc barelů. Teherán je tak prakticky závislý na dobré vůli Pekingu a Nového Dillí. Navíc se podle všeho Íráncům kvůli potížím s odbytem nedaří ropu prodávat za tržní cenu. Čínští obchodníci na za pokoutně přečerpané dodávky požadují až 50% slevu.
Íránské elity se budou muset v následujících měsících rozhodnout, jestli do voleb nasadit další rebely typu Ahmadínežáda, který svého času žádal o vyhlazení Izraele z povrchu zemského, nebo jestli zvolí liberálněji smýšlející kandidáty typu Mohammada Chatámího či Alího Rafsandžáního, bývalých prezidentů s krédem reformistů a méně konfrontačního přístupu vůči Západu.
Ahmadínežád, který začínal v komunální politice, kde se vypracoval na starostu Teheránu, před svým prvním zvolením v roce 2005 slíbil zlikvidovat „ropnou mafii“ (spojenou právě s Rafsandžáním) a spravedlivěji rozdělovat příjmy z ropného bohatství. Nedostatky ve všeobecném rozhledu nahrazoval fanatismem a revolučním zápalem, který mu byl vlastní už od studentských let, kdy spolu s vrstevníky okupoval americké velvyslanectví (1979-1980). Podporu čerpal především ve Sboru islámských revolučních gard, které disponují silným vlivem v armádě, médiích, podnikatelské sféře, na univerzitách i v klíčovém ministerstvu informací a bezpečnosti. Zastrašovací metody vůči svým odpůrcům uplatňoval spíše selektivně a v měkčí podobě (vyhazovy z práce, vypovídání do exilu).
Za osm let působení v čele státu se prezident může vykázat určitými výsledky. Růst HDP do krizového roku 2009 dosahoval kolem 6 % ročně. Zvyšoval se i ukazatel HDP na hlavu – z 1900 USD na 2100 USD. Po příchodu finanční krize však ekonomika výrazně zpomalila a klíčové hospodářské ukazatele od té doby buď stagnují, nebo vykazují jen mírný růst. Ve srovnání s dalšími ropnými velmocemi tak výkon Íránu příliš neoslní. Ruská ekonomika ve stejném období expandovala na víc jak trojnásobek úrovně z roku 2005, HDP na hlavu vzrostl o 50 %.
„Kdybychom měli prezidenta, který ví o politice víc, naše zahraniční politika a obraz naší země na mezinárodní scéně by byl lepší,“ řekl reportérovi stanice Bloomberg Javad Nasiri, čtyřiašedesátiletý důchodce z Teheránu.
Největší starosti nyní prezidentovi dělá ropné embargo. Sankce a s nimi spojený nedostatek deviz vážně ohrožují makroekonomickou stabilitu země. Ceny základních potravin jako maso či rýže od začátku roku neustále rostou; inflace v srpnu dosáhla 23,5 %, což představuje dvojnásobek oproti roku 2010. Dolary na černém trhu teheránských bazarů podražily asi o 50 %.
Ahmadínežád navíc nemůže výrazně změnit vyjednávací pozici země při dialogu se západními velmocemi. Jako prezident je pouze řadovým členem Nejvyšší rady národní bezpečnosti, která za íránský jaderný program zodpovídá. Konečné slovo patří nejvyšší náboženské autoritě - ajatolláhu Chameneímu. Islámští duchovní budou zčásti rozhodovat i o Ahmadínežádově nástupci, jelikož prezidentské kandidáty schvaluje jimi obsazená Rada strážců. Hlavními kritérii pro budoucího prezidenta jsou hloubka víry a oddanost principům teokratického režimu. Na kampaň pak mají štáby soupeřících politiků dva týdny.
(Zdroj: Bloomberg, Trading Economics)