Možnost cílení nominálního HDP (NHDP), kterou podporují například Scott Sumner, Christina Romer a Paul Krugman, jsem zkoumal před mnoha lety. Výsledkem bylo zjištění, že s ním souvisí mnoho problémů. Od té doby se mnohé změnilo, zůstává ale fundamentální problém. Nástroje, které by se pro cílení NHDP používaly, nejsou obvykle specifikovány. A platí to i o posledních návrzích.
Například článek, který napsala Christina Romer, se o nástrojích využívaných pro cílení NHDP vůbec nezmiňuje. K problému přistupuje tak, že by se mělo udělat „cokoliv, co bude nutné“. Na seznamu stojí další kvantitativní uvolňování, stejně jako závazek sazeb držených na nízké úrovni po dlouhou dobu, či snížení hodnoty dolaru. Cílení NHDP může působit jako pravidlo ekonomické politiky. Avšak o tom, co by centrální banka měla s možnými nástroji dělat, toho moc neříká. Je vysoce nestandardní a tudíž jako vlk převlečený za ovci – nestandardní postup v hávu pravidel.
Amity Shlaes tak z uvedených důvodů ve svém článku pro Bloomberg tvrdí, že Milton Friedman by cílení NHDP neprosazoval. Šlo by podle něho o „cíle, které monetární instituce nemohou svými nástroji jasně a přímo ovlivnit“. Friedman dával přednost pravidlům typu konstantního růstu peněžní nabídky. A ze stejného důvodu dávám i já přednost pravidlům týkajícím se nástrojů monetární politiky – tedy peněžní nabídky či sazeb. Ty jsou tím, co monetární politika potřebuje. Nestandardní kroky ne.
Jak minulý týden uvedl Allan Meltzer: „Ekonomové a centrální bankéři probírají monetární pravidla již několik desetiletí. Obvyklým argumentem těch, kteří protestují proti pravidlům, je fakt, že úsudek centrálních bankéřů je lepší, než jakékoliv pravidlo. Důkazy ale hovoří proti tomuto názoru. Nejdelší období nízké inflace a relativně stabilního růstu přišlo v letech 1985 – 2003, kdy se Fed držel Taylorova pravidla. Nestandardní kroky ale přinesly Velkou depresi, vysokou inflaci a recese. K poslední krizi přispěl Fed tím, že držel sazby příliš nízko po příliš dlouhou dobu.“
(Zdroj: Blog Johna Taylora)