Inspiraci k dnešnímu sloupku mi poskytl článek „Nelineární doba“. Pokud bych směl interpretovat, tak jde o poukázání na to, že někdy přehnaně spoléháme na lineární posloupnost domnělých příčin a následků a zapomínáme, že tato jedna linka je často nemístným zjednodušením. Namísto ní je vhodnější si uvědomit, že daná situace je spíše „kulečníkem“: Koule A bouchne do koule B, ta do C, do které vzápětí bouchne A odražená od mantinelu, když jí B z cesty odstranila D, do které měla podle všech lineárních odhadů již dávno ťuknout. Někdy se tak hovoří o síťovém, namísto lineárním vnímání světa.
Sítě místo linek
V ekonomii a financích jakožto (pa)vědách o komplexních sociálních systémech jsme si samozřejmě tohoto problému dobře vědomi. Implicitně jsem o něm zde vlastně hovořil nedávno při představení teorie ekonomických kurvítek. Lineárně si například můžeme naprojektovat, že nějaká aktivistická hospodářská politika povede ke světlým spotřebním zítřkům. Vždy se ale objevuje nějaké kurvítko (tedy v podstatě síťová kauzalita), která tuto snahu hatí (teorie kurvítek je plně aplikovatelná i na bezpečnost jaderných elektráren).
Někdy se v ekonomii a financích na problém ignorování síťovosti snažíme poukázat tím, že do svých textů a proslovů sem tam dáme heslo „ceteris paribus“ – tedy „vše ostatní stejné“ (z nějakého důvodu se mi zdá, že dnes již je toto úvahové alibi vidět méně). S tímto předpokladem v zádech pak můžeme směle rozvíjet teorie o tom, co se stane, když... Pokud bychom měli být důslední, museli bychom „ceteris paribus“ opakovat za každou, byť triviální, úvahou. Někdy by to možná nebylo na škodu.
Co místo sítí?
Pokud se ale bavíme o tom, co je fundamentálním problémem našich úvah, rozdíl mezi lineárním a síťovým pohledem na věc je detailem. Pokud totiž chceme o něčem přemýšlet, musíme vždy z v podstatě nedělitelného celku něco vyseknout a předstírat, že zbytek nemá vliv. A pak jsme rozladěni tím, že naše závěry zpochybňuje to, co jsme nechali mimo.
Příkladem může být rozjímání nad příčinami poslední globální krize. Pokud jdeme k jádru věci, nikdy tyto příčiny nemůžeme „objevit“: Co je příčinou poslední globální krize? A jedeme: Bublina na trhu s hypotékami v USA. Co je její příčinou? Příliš rizikové chování finančních institucí, které jsou příliš velké na to, aby padly. Co je příčinou tohoto chování bank? Je to hamižnost managementu a zaměstnanců, kteří nejsou omezeni vlastníky bank. Co je jádrem oné hamižnosti? Výchova a společnost, která za pokrok a úspěch považuje množství krámů, které za život nashromáždíme. Proč převažuje tento názor ve společnosti? Protože jsme tento vzorec chování přebrali od svých předků. Proč ho měli oni? ... A budeme ve financích řešit Big bang, či podle vkusu vybraný jiný počátek světa?
Samozřejmě, že každý se v uvedené úvaze ve svém názoru někde odchýlí a tato linka se rozlije do sítě. Mělo by ale být patrné, že dělení a vysekávání něčeho je naprostou abstrakcí, ať už je lineární, či síťové. Tím nechci naznačovat, že bychom od něj měli vždy upustit. Je ale dobré, když jsme si vědomi toho, že abstrakcí není celek, ale naopak ono vysekávání z něj. A protože textu dává šmrnc latina, byť by říkala sebevětší banalitu, navrhuji, abychom při vysekávání namísto „ceteris paribus“ psali MVDED. Tedy „mundus velt decipi, ergo decipiatur“ - svět chce být klamán, tak jej tedy klamejme.
A mimochodem, co je ta realita?
Zbývá zmínit jeden detail – co je to ten celek, či realita, z které vytrháváme. Snad nikdo to nedovedl popsat elegantněji než Lao-c´. Dovolím si proto připomenout jeho Tao Te Ťing (z Chin-šun, 1954), respektive jeho následující část:
Hledím na ně a nevidím, a proto je nazývám neviditelné.
Naslouchám mu a neslyším, a proto je nazývám neslyšitelné.
Snažím se uchopit je, avšak nedosahuji ho, proto je nazývám nejnepatrnější.
Tyto tři (vlastnosti tao) jsou nevysvětlitelné, proto splývají v jedno.
Je nekonečné a nelze je pojmenovat.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.