Je ve světovém obchodování na něco horší pohled než na evropské banky? Deset let po krizi tápou v mlhách špatné výkonnosti, poraženosti a nečinnosti. Za posledních 12 měsíců klesly akcie evropských bank o 22 %. a vedou jednání o fúzi se vším umem a jasností, jaké předvádí britští vyjednavači brexitu. Dvě skandinávské banky (Danske Bank a Swedbank) jsou namočené do obřího skandálu praní špinavých peněz. Bankovní sektor nabízí rentabilitu vlastního kapitálu ve výši pouhých 6,5 % a investoři se domnívají, že mají menší hodnotu, než je jejich likvidační hodnota. Kupodivu mnoho evropských bank a regulátorů na tento stav věcí rezignovalo. Ve skutečnosti jsou ale nebezpečím pro investory a evropskou skomírající ekonomiku.
Banky mají dvě výmluvy, obě z nich ale za nic nestojí. První je ta, že to není jejich chyba. Na rozdíl od Ameriky, kde banky dosahují rentability vlastního kapitálu až 12 %, nemá Evropa takové výnosy vládních dluhopisů nebo zdroj investičních zisků jako na Wall Street nebo tak velký a integrovaný trh s nemovitostmi. To je všechno sice pravda, ale evropské banky byly žalostně pomalé v osekávání svých nákladů, což už ale v rámci jejich kontroly určitě je. Bývá pravidlem, že efektivní banky reportují poměr provozních nákladů k výnosům ve výši 50 %. Ale tři čtvrtiny evropských bank mají tento poměr nad 60 %. Na pořadu dne je nadbytečný majetek, neefektivní technologie a nafouklé bonusy ředitelů.
Druhou výmluvou bank je, že jejich mizerná ziskovost ve skutečnosti nevadí. Jejich kapitálový polštář narostl, tvrdí, tak proč by se o ni měli regulátoři a daňoví poplatníci starat? A akcionáři se naučili žít s myšlenkou, že evropské banky nejsou schopné výnosu 10 % - tj. požadované výnosnosti amerických bank a většiny jiných sektorů.
To jsou také jen žvásty. Na ziscích záleží. Díky nim jsou banky bezpečnější. Mohou je použít na absorbování nákladů na špatné úvěry nebo na obnovu kapitálového polštáře, až udeří recese. Snížené valuace ukazují, že většina investorů se evropským bankám vyhýbá, než aby je tolerovala. Výsledkem toho je, že mnoho bank, včetně Deutsche, má příliš málo dlouhodobých institucionálních blue-chipových akcionářů, kteří by byli připraveni si na nekompetentní manažery došlápnout. A až přijde další pokles a banky budou potřebovat více kapitálu, který investor bude natolik hloupý, aby dal své peníze firmám, které nevnímají ziskovou alokaci zdrojů jako jeden ze svých úkolů?
Rozplétání uzlu
Spíš než aby tuto mizernou situaci přijaly, potřebují udělat evropské banky jednu z těchto dvou věcí. Zaprvé najet na vlnu efektivity a digitalizace. Náklady podle UBS klesají roční měrou asi 4 %. To nestačí. Klienti přesouvají své bankovnictví do mobilních telefonů, a to je velká příležitost snížit vleklé náklady na IT, back-office a kamenné pobočky. Britská snížila poměr provozních nákladů k výnosům na 49 % a očekává, že se do roku 2020 přiblíží ke 40 %. Německá digitální divize ING navýšila návratnost vlastního kapitálu nad 20 % v zemi, která je údajně pohřebištěm bankéřů. Pokud tak neučiní i ostatní banky, brzy zjistí, že ztratily tržní podíl ve prospěch nových digitálních konkurentů na poli financí a plateb (obou fintech firem a gigantů ze Silicon Valley, jako je Amazon), které jsou schopné fungovat se zlomkem jejich nákladů a které se lépe chovají ke klientům.
Zadruhé musí banky přitlačit na pilu konsolidace. Důkazy z Ameriky a Asie svědčí o tom, že rozsah je v bankovnictví čím dál tím větší výhodou. Umožňuje obrovské investice do technologických platforem a provádění datových analýz. Evropa má příliš bank – 48 z nich je dostatečně významných na to, aby byly podrobeny běžným „zátěžovým testům“. Banky si stěžují, že je to proto, že Evropa nemá harmonizovaná pravidla a regulace. Ale to je jen polovina příběhu. Většina velkých bank není ochotná postoupit svou nezávislost a jejich šéfové milují status, který se pojí s vedením velké banky. A neúspěch bank v tom dát svá čísla do pořádku, znamená, že investoři pochybují, že manažeři dokáží integraci dvou velkých firem zvládnout.
Evropské banky mají před sebou dvě cesty. Ta, kterou se ubírají, slibuje finanční a ekonomickou nestabilitu, až udeří příští recese a dlouhodobý pokles. Ta druhá znamená připravit se na věk digitalizace a podrobit se finanční disciplíně, kterou americké banky a skoro všechny další sektory, přijaly jako fakt. Toto rozhodnutí by nemělo být až tak těžké.
Názor analytika Patria Finance
„Článek The Economist sice poukazuje na existující problém, zároveň je však možná až příliš kritický," komentuje analytik Patria Finance Ján Hladký. "Nelze nijak polemizovat o faktu, že návratnost evropských bank je proti jejich americkým protějškům vyloženě smutná. Na druhou stranu se situace od dluhové krize neskutečně zlepšila. Banky úspěšně čistí rozvahy od toxických úvěrů, postupně osekávají provozní náklady a zvedají tím svoje čisté zisky. Proti americkým bankám však mají jednu velkou nevýhodu – křehký hospodářský růst v eurozóně, jenž nutí ECB držet sazby v záporu. Nízké úrokové marže proto neumožňují bankám rychleji zvedat jejich příjmy. Za Atlantikem dělá svoje také investiční bankovnictví, které přispívá do společné pokladny například i díky neutuchajícímu zájmu o přímý úpis akcií na tamních burzách.
Co se týče oříšku v podobě rozlámaného evropského bankovního sektoru, s tím také nelze jinak než souhlasit. Konsolidace napříč hranicemi by prospěla nejen bankám samotným ale i celému společnému trhu, na čemž se shodnou také ekonomové. Problém je, že se jedná o neskutečně ožehavé politické téma, jelikož vzpomínka na dluhovou krizi je ještě příliš čerstvá. Němečtí politici by jen těžko povolili své bance převzít přímo nějakou italskou a s ní i problémy italské ekonomiky (i když to propojení tady samozřejmě již dávno je, takhle však aspoň není úplně na očích). Nesmíme zapomínat ani na fakt, že evropští zákonodárci mají na monopolizaci jakéhokoli odvětví skoro až alergickou reakci, zatímco američtí regulátoři nechávají věcem volnější průběh.
Evropský bankovní sektor má před sebou skutečně ještě dlouhou cestu, než se mu podaří dotáhnout na jeho amerického příbuzného. A je otázkou, zda k tomu vůbec někdy dojde. Některá řešení jsou však mimo jeho dosah a tak musí pracovat s tím, co má.“
Zdroj: The Economist