Trochu se zdá, že jdeme z extrému do extrému. Několikaletá rally na řadě trhů s rizikovými aktivy vyždímala z fundamentu maximum – ceny se dostaly na úrovně, které sice nejsou úplně odtržené od reality, jako třeba při dot.com bublině. Ale počítají s dost optimistickými scénáři. Tato rally je pak opakovaně prokládána obdobími, kdy trhy prudce korigují a naplno se otevírají stavidla úvahám o další finanční krizi a katastrofě. Co tahle prosté a neextrémní hledání nové rovnováhy?
Největším rizikem pro globální ekonomiku je podle mne stále Čína. Možná, že jím ale přestane být, ovšem ze špatného důvodu. Její pozici po čase opět převezme Evropa. Obě ekonomiky čelí významným strukturálním problémům. Čína se snaží změnit systém tak, aby byl systém zachován. Zní to jako nesmysl. Jak jinak ale nazvat snahu o vytvoření spotřebitelské společnosti bez toho, aby byla vytvořena společnost svobodná? Hovoříme přirozeně o tom, zda je možné, aby ekonomika fungovala zdravě bez toho, aby zdravě fungovala celá společnost.
Evropa ale v míře strukturálních problémů Číně výrazně sekunduje. A nemám tím na mysli dlouhou a ne vždy jednoznačnou diskusi o tom, jak moc je periferie konkurenceschopná (nákladově a, možná hlavně, kvalitativně). Či dilema nad tím, jak sladit snahy o snížení dluhu a kontraproduktivní fiskální utahování v utlumené ekonomice. Na mysli mám královnu všech strukturálních problémů Evropy – nefungují monetární unii. Monetární politika ECB, svázána všemi možnými formálními i neformálními provazy a řetězy, nemůže vyhovovat jádru a periferii současně. Tedy vyjma takové situace, kdy se i jádro propadne do stejných problémů, jako periferie. O druhé možnosti – že se periferie zvedne na úroveň jádra, zatím těžko uvažovat.
V úvodu jsem zapřemítal o tom, jak jdeme z extrému do extrému. Uznávám ale, že zamezit tomuto kyvadlu v pohybu je dost těžké. Respektive je těžké rozlišit, co je vlastně extrém a co realistický scénář. Současný vývoj v Evropě včetně Německa může být návratem k cestě vedoucí k postupnému rozpadu měnové unie. Cesta vede přes horšící se, či příliš pomalu se lepšící situaci v těžce zkoušených zemích, sociální a politické tenze a výstup jedné, či více zemí z eurozóny. Došlo by k rozhodnutí, že je lepší si projít jinou bolestí, než tou, kterou prochází nyní. Nebo nyní vidíme skutečně jen škobrtnutí na cestě k sice pomalému, ale přece jen jasně nastavenému klopýtání vpřed?
Rozpolcená je v této souvislosti role Německa – síla jeho ekonomiky na jednu stranu drží eurozónu jako celek nad vodou, reálně i částečně asi i psychologicky. Zároveň ale vyvolává dojem, že se potvrzuje německá ekonomická „pravda“. I přesto, že ta je příliš jednostranná a černobílá. Je totiž například evidentní, že celý svět nemůže být exportní lokomotivou. A ani jedna země nemůže být touto lokomotivou do nekonečna – nemůže do nekonečna půjčovat jiným zemím na to, aby spotřebovávaly její zboží (a ona si z nich importovala zaměstnanost). Německý pohled je tedy omezený na konkrétní místo a čas. A tato ekonomická časoprostorová polopravda znamená, že pokud se Německu povede dobře, bude považována za pravdu univerzální a prosazována i u politiky ECB.
Na závěr dva grafy, které ukazují vývoj v diskutovaném Německu a Číně. (ale nejen ona) je stále přesvědčena, že situace se v Německu zlepší. Z prvního grafu je vidět, že žluté „ranní ptáče“ míří stále nahoru. A podle historického vývoje toto ptáče má určitou vypovídací hodnotu. Necháme-li stranou přemítání o tom, kam to vlastně posílá eurozónu, vytvořila by podle tohoto indikátoru současná korekce pěknou nákupní příležitost minimálně na DAXu. Růst průmyslové produkce v Číně zamířil v srpnu prudce dolů, ale i zde je relativně optimistická a celoroční růst podle ní dosáhne 7,3 %. Na tvrdé přistání moc, na rally čínských akcií málo. Takže podle těchto projekcí a indikátorů si nyní skutečně procházíme dost emotivním extrémem.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž
píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány
jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie,
jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.