Pokud se dnes ptáme na to, zda se lidem během vládnutí prezidenta Obamy vede lépe, jde o hloupou otázku. Představte si, že hoří váš dům a přijedou hasiči. Vytáhnou hadice a začnou hasit tak rychle, jak jen to jde. Když je oheň uhašen, přijde někdo a zeptá se jejich šéfa, jestli je dům nyní v lepším stavu, než když tam dorazili. Ano, byla by to směšná otázka. Chceme-li se smysluplně ptát, bude nás zajímat, zda bylo hasičů dost, jestli měli dostatečné vybavení, atd. To by ale vyžadovalo alespoň minimální znalost toho, jak bojovat s ohněm.
Obama se stal prezidentem v době, kdy zuřila nejhorší ekonomická krize od 30. let. Měli bychom se tedy zajímat o to, jak se s ní vypořádal. A také o to, jak by se s ní vypořádal ten, kdo ho nyní chce nahradit. Fakta přitom nejsou komplikovaná: V lednu 2009 ekonomika kolabovala, pak došlo k její stabilizaci a v polovině roku začala růst. Tento růst byl ale zklamáním. Otázkou je, zda by si republikáni vedli lépe.
Britskou verzí Paula Ryana je ministr financí George Osborne. Není sice tak extrémní, jeho vize jsou ale také v rozporu s tím, co nám říká makroekonomie. Svého času byl rovněž oblíbencem konzervativců, ale i těch, kteří se sami považují za střední proud. Osborne přišel s velkou myšlenkou okamžitých fiskálních úspor i přesto, že ekonomika byla hluboce utlumena.
Tento postup měl podle něho fungovat, protože věřil v pohádku o důvěře – v pohádku o tom, jak úspory zvýší důvěru a následně podpoří růst. Na ukňučené keynesiány, kteří tvrdili, že předčasné utahování pošle Británii do další recese, nebral ohled. Ale ouha, oživení se po implementaci této politiky rychle zastavilo a Británie se nachází v recesi. Namísto změny politiky ale duo Cameron – Osborne zvažuje nevýznamné kroky. Ministr pak pro BBC uvedl, že ekonomika se uzdravuje a že k rychlému oživení neexistuje žádná jednoduchá cesta. Zní to moudře, ale ve skutečnosti je to nesmysl. Británii sužuje nedostatek poptávky. To by mohlo být rychle napraveno správnou politikou, která by poptávku stimulovala. Víra v to, že nelze dosáhnout rychlého oživení, představuje pouze ekonomický mysticismus.
Současná monetární politika je v dnešní situaci, kdy se nacházíme v pasti likvidity, neefektivní. Centrální banka by ale mohla pomoci tím, že by se zavázala udržovat uvolněnou politiku i v době, kdy již ekonomika v této pasti nebude. Problém je s důvěryhodností takového závazku. Jde dokonce o problém o dvou úrovních. Na té první musíte přesvědčit centrální banku, že takový postup znamená skutečně dobrou myšlenku. A pak je třeba přesvědčit soukromý sektor, že centrální banka se po skončení krize nevrátí ke starým postupům. U fiskální politiky v situaci pasti likvidity není nutné přesvědčovat trhy o tom, že se po skončení krize budete chovat jinak. Tato politika na posunech v očekáváních vůbec nezávisí. Vláda prostě vytvoří nová pracovní místa.
Prosadit fiskální stimulaci je ale složité z politického hlediska. Pokud tedy chceme ekonomice pomoci, snažíme se jako ekonomové přesvědčovat klíčové hráče na obou stranách. O tom, že utahování je omyl a že Fed musí začít signalizovat svou ochotu udržet sazby nízko i poté, co začne růst inflace.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)