Slovo restrukturalizace je v Bruselu tabu, pro některé země ovšem představuje realistickou strategii. Jean-Claude Trichet o ní ale prý nechce ani slyšet, protože by poškodila některé evropské banky. Spíše bychom čekali, že prezident ECB bude více soucítit s občany Řecka, které vstupuje do třetího roku recese. A ta je hlavním důvodem, proč má vláda i přes všechny snahy stále problém s rozpočtovými deficity. Částečná restrukturalizace by ale tíhu dluhu snížila, aniž by došlo ke snížení tlaku na fiskální reformy, a možná by i zvýšila jejich přijatelnost pro veřejnost.
Samotné banky buď řecké dluhopisy prodají a utrží ztráty, vyhnou se ale nejistotě. Nebo si připíší zisky, které odpovídají riziku, které podstupují. Může být toto riziko příliš vysoké? Ano, ale není jednou z lekcí finanční krize, že vůči nadměrnému riziku u systematicky důležitých bank máme postupovat s nulovou tolerancí? Další lekcí je to, že dozor nad bankami má být vykonáván velmi důsledně. Jak je potom možné, že některé z bank mají tak velký objem aktiv ve vládních dluhopisech? Proč není možnost restrukturalizace součástí nových zátěžových testů, které by nyní měly být myšleny skutečně vážně?
ECB také tvrdí, že restrukturalizace řeckého dluhu by způsobila kolaps řeckého finančního systému a nákaza by se rozšířila za hranice této země. To je samozřejmě možné. Pokud by snížení hodnoty dluhu dosáhlo například 50 %, kolik by stála rekapitalizace řeckého bankovního sektoru? Řekněme, že náklad by představoval 10 – 20 % HDP. I tak na tom bude vláda v tomto případě lépe a to ani neuvažujeme o možných ziscích při pozdější privatizaci bank – což se stalo například ve Švédsku v 90. letech.
Řecká vláda by na znárodnění a úvěrování bank během restrukturalizace musela získat finance, ale od toho je tu MMF. A jako věřitel poslední instance má fungovat i ECB. Existují silné argumenty pro to, aby šla touto cestou, namísto nákupů toxických vládních dluhopisů a plošného poskytování likvidity.
Říká se také, že evropští lídři se snaží dojednat restrukturalizaci řeckého dluhu, která by ovšem obnášela jen prodloužení doby splatnosti. Pokud by to dluhovou zátěž snížilo a donutilo věřitele nést ztráty, je to jen způsob, jak se vyhnout slovu restrukturalizace. Mohl by tak vzniknout i standardní proces, který by použily také jiné země. Ďábel se ale schovává v detailu – byla by v celém procesu angažována EU, nebo jen jednotlivé země? Co se stane, pokud se některé z bank dostanou do vážných problémů? Co se stane s dluhopisy drženými ECB? Atd.
Po volbách ve Finsku je patrné, že v mnoha zemích se o uvedeném vážně diskutuje. Pokud je pravdou, že hlavní motivaci pro fungování European Financial Stability Facility představuje fakt, že domácí banky v některých velkých evropských zemích mají velké investice do vládního dluhu zemí na periferii, je tato diskuse namístě. Není lepší směrovat veřejné peníze přímo na podporu bank? Všechny uvedené a související otázky musí být zodpovězeny, ale ne jen za uzavřenými dveřmi.
Uvedené je výtahem z „The R word“, autorem je Charles Wyplosz.
(Zdroj: VOX)