Na severu Itálie si na počátku letošního vzal život třicetiletý muž, který se stal symbolem tragédie spojené s vysokou nezaměstnaností mladých lidí v této zemi. Ekonomická krize sice mnohem více postihla její jih, ale celonárodní míra nezaměstnanosti dosahuje téměř 12 %. Mezi mladými se pohybuje kolem 40 %. Hovoří se o mezigeneračním apartheidu, protože pro mladé je extrémně těžké najít zaměstnání. V tomto ohledu stojí mezi nimi a zbytkem populace vysoká zeď, tvrdí americký akademik Richard Drake.
Jedním z významných italských politiků se v posledních letech stal Beppe Grillo z Hnutí pěti hvězd. To slíbilo italským občanům formu základního příjmu s tím, že by od své vlády měli dostávat také něco jiného než zkorumpovanou oligarchii. Hnutí pěti hvězd v sobě nese znatelný rys amerického levicového politika Bernieho Sanderse, jeho zástupci obdivují zesnulého venezuelského vůdce Huga Cháveze a jeho boj s velkými mezinárodními společnostmi.
Grillo se také vzhlíží v ekvádorském vůdci Rafaelu Correovi a jeho postoji, který je zaměřen proti Mezinárodnímu měnovému fondu. MMF je totiž v Itálii nenáviděný kvůli dřívějšímu prosazování politiky fiskálního utahování. Grillo také chválil Donalda Trumpa a jeho zvolení jako potřebnou změnu ve světové politice. Podobné volání po změně, ať už je jakákoliv, je nyní hybnou silou i v italské společnosti.
I kdyby byl v Itálii základní příjem uzákoněn, podstatu problému neřeší. Onen muž, který si vzal život, nepožadoval dávky od státu. Chtěl pracovat. A společnost, která si zaslouží přežít, musí být schopna takovým lidem vyhovět, jak tvrdil Thorstein Veblen ve své knize The Instinct of Workmanship. Psal o tom, že lidské bytosti svou podstatou potřebují smysluplnou činnost a pokud ji nemají, jsou hluboce frustrované.
Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz ve své knize Globalization and Its Discontents v roce 2004 tvrdil, že problémem globálního finančního systému jsou zejména instituce a organizace, které stojí v jeho čele. MMF, Světová banka, Světová obchodní organizace, americké ministerstvo financí i Evropská měnová unie prosazují hlavně své vlastní zájmy. A nejvíce to platí o Wall Street. Hovoří sice o demokracii, ale blahobyt obyčejných lidí je tím posledním, na čem vůdcům finančního světa záleží.
Dopady globalizace jsou tak pro populaci na Západě tragické. Klesá počet pracovních příležitostí, Spojené státy již dávno nejsou příkladem demokracie, dramaticky se rozšířila propast mezi bohatými a chudými. A je snadné si představit, co přinese robotizace, pokud se bude řídit pravidly korporátního kapitalismu. V Evropě lidé hledí na Evropskou unii stále více jako na trojského koně, politické a ekonomické elity ztrácejí podporu veřejnosti. Lidé většinou viní EU i za zhoršení jejich životního standardu a za negativní důsledky, které pro ně přináší globalizace. Pocit zrady pak živí populistická hnutí, která jsou dnes pro Evropu tak typická.
Znovu se začínají otevírat dlouho uzavřená témata jako deregulace, liberalizace, otevřené hranice či globalizace. Po roce 2008 jsou prosazovány dříve nemyslitelné kroky směrem k ochraně evropských pracovních míst a kultury. Například v Itálii se podle průzkumů 77 % lidí domnívá, že členství v EU nepřináší žádné výhody. U firem se tak cítí sedm z deseti. Unie je vnímána jako výtvor velkých finančních institucí. Tato tragická chyba v komunikaci roste do obrovských rozměrů. A není divu. Lidé ztratili svůj hlas a nyní se domnívají, že jim jej vrací jedinci jako Donald Trump.
Trump bude možná budoucími generacemi považován za naprosto neschopného prezidenta. Ale jeho kampaň bude pečlivě studována a analyzována. Šlo o mistrovský kousek složený z intuice a odhadu naší doby. Trump má mnoho obdivovatelů a následníků i v Evropě. V Itálii jím je Grillo a Matteo Salvini. Oba se vezou na vlně populismu a nechávají za sebou v průzkumech popularity tradiční politické strany. Amerika je už v Evropě.
Autorem je profesor historie na University of Montana Richard Drake.
Zdroj: The American Conservative