Ti, kdo vedou kampaň za odchod Velké Británie z Evropské unie, tvrdí, že by pak jejich země byla svobodnější i bohatší. Po „brexitu“ by Británie podle nich mohla rychle vyjednat na míru šitou dohodu s EU, která by jim nabídla všechny výhody spojené s volným obchodem bez nákladů vyplývajících z členství v EU; dále by prý Británie mohla uzavřít lepší obchodní dohody s jinými zeměmi a nesmírně těžit z toho, že se zbaví zatěžujících unijních regulací. To je však jen iluze.
Ve skutečnosti by měl brexit pro Británii obrovské ekonomické náklady. Nejistota a rozvrat spojené se sáhodlouhým a nepochybně i zatrpklým rozvodovým řízením by stlačily investice a růst. Trvalé odloučení by snížilo objem obchodu, zahraniční investice a migraci, což by ublížilo konkurenci, růstu produktivity a životní úrovni. A „nezávislost“ by připravila Británii o možnost ovlivňovat budoucí reformy EU – zejména dokončení jednotného trhu v oblasti služeb –, z nichž by mohla mít prospěch.
Centrum pro hospodářský výkon při London School of Economics vypočítalo, že dlouhodobé náklady nižšího objemu obchodu s EU by mohly dosáhnout až 9,5% britského HDP, přičemž pokles zahraničních investic by mohl zemi připravit o 3,4% HDP nebo i více. Už jen v porovnání s těmito náklady jsou potenciální přínosy brexitu mizivé. Čistý příspěvek Velké Británie do rozpočtu EU činil v loňském roce pouhých 0,35% britského HDP, přičemž odstranění unijních regulací by mělo jen omezený přínos, poněvadž britský trh práce i zboží patří už dnes k nejvolnějším na světě.
Proces vystoupení by vyvolal vleklou nejistotu. Oficiálně má trvat dva roky. Pravděpodobně by si však vyžádal mnohem delší čas. V 80. letech trvalo tři roky, než se dohodlo vystoupení Grónska (počet obyvatel: 50 000), přičemž jediným sporným tématem byl rybolov. Odchod Británie (druhé největší ekonomiky v EU s počtem obyvatel 64 milionů) by byl neskonale složitější.
Jakákoliv dohoda o novém ekonomickém vztahu s Velkou Británií by navíc vyžadovala jednohlasný souhlas 27 zbylých členů EU. A Británie by také musela nově vyjednat – od píky – více než 50 obchodních dohod, které má EU s jinými zeměmi. To vše by trvalo dlouho.
Britská obchodní pravidla a domácí regulace by zatím visely ve vzduchoprázdnu. Rozhodnutí o investicích a zaměstnávání osob by se odložila či zrušila. Libra by prudce klesla. Zahraniční investoři financující britský deficit běžného účtu – jenž v posledním čtvrtletí loňského roku dosáhl 7% HDP – by mohli vyšroubovat vzhůru rizikovou prémii za britská aktiva nebo se v horším případě stáhnout. To vše by oslabilo hospodářský růst a ohrozilo fiskální plány vlády.
Po uzavření dohod by Británie měla horší přístup do EU i na globální trhy. Ekonomicky nejméně bolestivým řešením by bylo požádat o členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) spolu s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem. To by zemi poskytlo téměř úplný přístup na jednotný trh (s možností nepřihlásit se k zemědělské a rybářské politice EU), ovšem s hraničními kontrolami a dalšími obchodními bariérami, jako jsou pravidla o zemi původu.
Politicky by však členství v EHP bylo nevýhodné. Británie by se musela podrobit pravidlům a legislativě jednotného trhu v oblastech, jako jsou ochrana spotřebitele, životní prostředí a sociální politika – pravidlům, do jejichž vytváření by neměla co mluvit. Zároveň by musela přispívat do rozpočtu EU, aniž by z něj na oplátku čerpala prostředky. A musela by umožnit občanům EU volný vstup do země, což je pro většinu stoupenců brexitu politický strašák. Vzhledem k tomu, že klíčovým motivem brexitu je obnovení údajně ztracené suverenity země, by dohoda, která nedává Británii žádné slovo, ale vyžaduje, aby jen platila a poslouchala, byla hluboce nestravitelná.
Nejmenší politické překážky by představoval obchod s EU podle pravidel Světové obchodní organizace jako v případě Spojených států a Číny. Británie by pak směla nepřijmout migranty z EU, kteří tvrdě pracují a platí daně. Zároveň by to však znamenalo reciproční kontrolu britských migrantů v EU, takže by to Britům ublížilo dvakrát.
Takový přístup by zahrnoval také dovozní cla na britské zboží – včetně desetiprocentního cla na britský export automobilů do EU – a jiné necelní bariéry. Finanční instituce se sídlem v Británii by ztratily povolení k volnému exportu do EU. A bez úplného přístupu na jednotný trh EU, který má objem 16 bilionů dolarů a 500 milionů spotřebitelů, by klesly zahraniční investice. Řešení „na půl cesty“, od švýcarského modelu po kanadský, jsou jen sotva lákavější.
Zastánci brexitu tvrdí, že by si Británie mohla vymoci vlastní speciální dohodu a vybrat si ta ustanovení, která se jí zamlouvají. Britové by prý drželi v ruce bič, protože od EU nakupují více, než do ní prodávají. I to je však chiméra. USA rovněž vykazují s EU obchodní schodek, a přesto si při jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství nemohou diktovat podmínky. Vývoz do EU je navíc při objemu 13% HDP pro Británii důležitější než vývoz do Británie pro EU (pouhá 3% unijního HDP).
Stručně řečeno by karty rozdávala EU – a nepochybně by byla na Británii tvrdá. Řada ekonomických aktérů – od německých automobilek přes francouzské zemědělce až po finanční centra v celé unii – by si přála omezit britské konkurenty. Vlády členských zemí EU by zase chtěly Británii potrestat – věděly by totiž, že sametový rozvod s Británií posílí protiunijní politické strany, jako je krajně pravicová Národní fronta ve Francii, která už vyzvala k referendu o členství v EU.
Rovněž nové obchodní dohody mezi Británii a zeměmi stojícími mimo EU by pravděpodobně obsahovaly horší podmínky. Velká Británie by sice nebyla svázaná protekcionistickými zájmy v EU, avšak její menší ekonomika, převážně otevřené trhy a zoufalý hlad po dohodách by oslabily její vliv. USA už konstatovaly, že nemají bezprostřední zájem jednat o obchodní dohodě s Británií. A protekcionistický tón současné předvolební prezidentské kampaně v USA naznačuje, že se v příštích letech žádné velké liberalizace obchodu nedočkáme.
Promyslet všechny hospodářské důsledky brexitu je složité. Základní myšlenka je však prostá: po odchodu z EU by na tom Británie byla mnohem hůře.
Philippe Legrain, bývalý ekonomický poradce předsedy Evropské komise, je hostujícím členem Evropského institutu při London School of Economics a autorem knihy European Spring: Why Our Economies and Politics are in a Mess – and How to Put Them Right (Evropské jaro: Proč jsou naše ekonomiky a politika v nepořádku – a jak je napravit).
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org
Foto: Jeff Djevdet - CC BY 2.0