Slony v místnosti na výročním zasedání Mezinárodního měnového fondu/Světové banky v Limě v Peru byly Čínou inspirovaná Asijskou bankou pro investice do infrastruktury (AIIB) a Novou rozvojovou bankou (nebo “Rozvojovou bankou BRICS,” jak se jmenovala původně). Budou se tyto nové instituce chovat jako Světová banka, nebo jako konvenčnější a “bankovnější“ Evropská investiční banka (EIB)? A především, nebudou způsobem jak prosazovat – nebo paradoxně omezovat – čínské zájmy?
Realitou je, že během příští dekády nebudou tyto nové instituce nějak velkými věřiteli. Vstupní kapitál každé z nich je 10 miliard dolarů; takže i s poměrem úvěru vlastního kapitálu 20% (což je současné minimum u Světové banky) by každá v příští dekádě mohla půjčit pouze 50 miliard dolarů – ne maličkost, ale těžko měnič pravidel hry – pokud do sebe nezahrnou nějakou zásadní soukromou investici. Na čem ale záleží je fakt, že větší rostoucí trhy dávají zásadní kapitál do institucí, kterým bude dominovat Čína – indikátor toho, jak frustrovaní jsou ze Světové banky a IMF.
Světová banka je jako stará loď; za svých sedm dekád existence se na její trup nalepili různí korýši – lepkavé rozpočtové akrece transakční náklady – kteří stabilně brání její rychlosti a výkonu. Ve finančním roce 2015 půjčila EIB více než dvakrát tolik než Světová banka a to při šestině personálu. Ať již měříme toky (výplaty půjček) či akcie (nesplacené půjčky), Světová banka je masivně personálně přetížena a má mnohem vyšší rozpočet na administrativu než EIB.
Když banka vznikala, hlavním správním mechanismem byla rezidentní Rada ředitelů, která podléhala Radě guvernérů – obvykle ministrům financí, nebo ekvivalentním autoritám členských zemí. S postupem času se objevily nové úřady; kancelář interního auditu, kancelář nezávislého posuzování, inspekční panel, hlavní úředník pro etiku a také kancelář instituční integrity.
Většina tohoto byrokratického růstu byla výsledkem tlaku od rozvinutých zemí, které své snahy časovaly v souladu s periodickým vyčerpáním Mezinárodní rozvojové asociace (okno Světové banky pro zvýhodněné půjčky). Kritika západních, dobře organizovaných neziskových organizací vystavila banku ještě většímu tlaku, čímž odvrátilo pozornost od jakýchkoliv reálných strukturálních změn v jejím vedení. A chytří prezidenti banky věděli, že nejlepší cesta, jak odvrátit politický tlak, je přidat ještě více zvonků a píšťalek – zejména pokud jsou hlasité a jsou dobře vidět.
Zhruba před dvěma dekádami existovala pozice ombudsmana a Administrativního tribunálu světové banky, kteří řešili vnitřní stížnosti. Teď existuje celá výzbroj v podobě “Služby vnitřní spravedlnosti“: Poradci na pracovišti, Mediační kancelář (podle všeho bude následovat i Meditační kancelář), Panel pro peer review, Kancelář etického a obchodního chování a celé více- předsednictví pro integritu. Abych parafrázoval komika Freda Allena, “Na lodích se jim říká korýši; ve Světová bance se přichytávají ke stolům a nazývají se vice prezidenti.“ A po poslední reorganizaci jsou jich více než dva tucty.
V mezičase se ukazuje, jak politika banky zaměřená silně proti riziku reflektuje racionální odpověď kritikům, kteří dělají poprask z každého nepovedeného projektu či programu. Kritici, kteří vnímají selhání v komerčních projektech za běhu, vidí banku jako ve srovnání se soukromým sektorem jako lenochoda a jsou rozhořčení, když její projekty selžou. Nicméně místo aby učinila riziko vlastní pro ekonomický rozvoj a vyvinula portfolio rizikově vybalancovaných projektů (a adekvátně stanovených cen na půjčky), předstírá banka, že je neomylná. Výsledkem je, že se ten nejlepší stal nepřítelem prospěchu.
Averze k riziku šla ruku v ruce se zkreslenými institučními prioritami, což je evidentní na rozpočtu banky. Ve finančním roce 2015 bylo alokováno 261 milionů dolarů na “závazky ke klientům,“ zatímco téměř dvojnásobek, přesně 931,6 milionu, šlo na “instituci, správu a administrativu“ (zbývajících 600 milionů pro “Řízení praxe a programů“ je údajně na podporu úvěrových operací). Samotné výdaje na výkonnou radu byly 87 milionů dolarů. Banka hlasitě hlásá o kladech výzkumu a pak utratí prakticky stejně - 44 milionů dolarů – na “externí a korporátní vztahy.“
Mnoho překážek, kterým čelí Světová banka, vychází z tlaku jejích větších akcionářů. Protože nechtějí přenechat moc menším akcionářům, nebo povolit podstatný nárůst zdrojů k pokrytí mnohem větších globálních potřeb, nemají rostoucí ekonomiky příliš jiných možností než si vytvořit vlastní instituce.
Světová banka nezmizí; existuje příliš mnoho partikulárních zájmů (včetně vysokoškolských a neziskových sektorů), dychtivých po penězích ostatních. Ale výkonnost banky výstižně ukazuje, jak i skvěle vyprojektovaná a dobře postavená loď zpomalí, když se objeví vlny a to až do doby, kdy přenechá místo novějším plavidlům.
Devesh Kapur je profesorem politických věd na University of Pennsylvania.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org