Od doby, kdy byla vytvořena evropská Hospodářská a měnová unie (HMU), se neuskutečnil žádný pokrok směrem k politickému sjednocení – ba ani žádný skutečný pokus o takový pokrok. Když teď evropská krize mnohé přesvědčila, že stávající institucionální uspořádání je neudržitelné, možná se to co nevidět změní. Ale mělo by?
Hlavy Evropské komise, Eurosummitu, Euroskupiny, Evropské centrální banky a Evropského parlamentu odpovídají kladně. V nedávné zprávě vyzvaly k postupu směrem k „hluboké, ryzí a spravedlivé“ HMU, k ekonomické, finanční a fiskální unii a politické unii, která se stane základem ostatního „prostřednictvím opravdové demokratické zodpovědnosti, legitimity a posílení institucí“. Zpráva odráží obdobné návrhy akademiků, žurnalistů a dalších veřejných činitelů, včetně francouzského prezidenta Françoise Hollanda.
Zpráva, stejně jako návrh na zřízení evropského ministra financí, má však podle mého názoru zásadní vadu. Zpráva sice obsahuje řadu důležitých postřehů, ale její stěžejní předpoklad – že kroky směřující ke splnění všech jejích cílů je třeba učinit současně, přičemž na konci procesu vznikne opravdová politická unie – je problematický. Vždyť vytvoření politické unie by vyžadovalo dodatky k národním ústavám a ve většině zemí referenda. Voliči však nejsou ani zdaleka nadšeni vyhlídkou na postoupení dalších pravomocí Evropě.
Zprvu se mělo za to, že měnová unie popožene Evropu k politické unii. Jenže euro už není silnou společnou měnou, která upevňuje sdílenou evropskou identitu. Právě naopak je dnes zdrojem hluboké zatrpklosti mezi evropskými národy – zatrpklosti, která měla být 70 let od konce druhé světové války rozptýlena.
Jistěže, mnozí nadnášejí, že současná krize představuje významnou příležitost k překonání těchto pnutí a budování stále užšího svazku a odkazují na přesvědčení Jeana Monneta, jednoho z hlavních ideových tvůrců Evropské unie, že krize jsou zásadní pro popohnání pokroku směrem k integraci. Může ale takový přístup fungovat v době, kdy mezi členskými zeměmi je tak málo důvěry? Nebo by tlak na pilu za takových okolností vyvolal ještě větší odpor?
Pět hlav institucí doporučuje začít s plněním jimi navrhované agendy usilující o oživení integrace až po roce 2017. Zdá se pravděpodobné, že takové načasování vychází ze strachu, že na návrh zareagují negativně voliči ve velkých zemích, kde se v příštích dvou letech uskuteční volby. To není známkou velké důvěry v navržený postup.
Realita je taková, že v brzké době je vytvoření evropské politické unie nepravděpodobné. A bez opravdového politického sjednocení by snahy o prosazování ostatních částí plánu, včetně přenosu fiskálních pravomocí na evropskou úroveň, přinesly vážná rizika.
Na předním místě agendy pěti čelných činitelů je fiskální integrace. Přestože Pakt stability a růstu neustále ztrácí respekt (ostatně má se teď podle Evropské komise uplatňovat výhradně podle uvážení národních lídrů), zůstává hlavní kotvou fiskální stability a důvěry. Zpráva také uvádí, že skutečná fiskální unie by vyžadovala „více společného rozhodování o fiskální politice“. Hlavy pěti institucí trvají na tom, že by to „neznamenalo centralizaci všech aspektů příjmové a výdajové politiky“ a že by o zdanění a alokaci rozpočtových výdajů nadále rozhodovaly členské státy. Avšak „jak se eurozóna vyvíjí směrem ke skutečné HMU,“ vysvětlují, „rozhodovat bude čím dál častěji nutné kolektivně,“ snad prostřednictvím ministerstva financí eurozóny.
Bez ohledu na rozsah nastavených mezí se jedná o přenos fiskální zodpovědnosti na evropskou úroveň. A je těžké si představit, jak by bylo možné volání zprávy po „demokratické zodpovědnosti a legitimitě“ v rozhodovacím procesu splnit bez plnohodnotné politické unie.
Existuje zásadní rozpor mezi výzvou k upřednostnění evropských potřeb a základními principy ústav členských států, který nelze vyřešit postupným přesouváním faktických pravomocí z národní na evropskou úroveň ani rozšiřováním rozpočtu EU. V rámci stávajícího institucionálního rámce musí politická zodpovědnost za vyšší transferové platby mezi zeměmi zůstat národním vládám, jež kontrolují národní parlamenty a voliči.
Politická unie snad zůstává možností ve vzdálené budoucnosti. Nelze k ní ale dospět zadními vrátky, rozmělňováním fiskální suverenity členských zemí. Pokus vynutit si transferové platby by vyvolal morální hazard na straně příjemců a odpor na straně dárců, což by vedlo k sílícím pnutím s potenciálem ohrozit integraci, jíž bylo doposavad dosaženo.
S ohledem na to bude muset evropská měnová unie po značně dlouhou dobu zůstat bez politické unie. Jinými slovy, HMU zůstane institucionální dohodou mezi jednotlivými zeměmi, které si ponechávají fiskální svrchovanost. Aby takový systém fungoval, je klíčové zajistit, že národní vlády budou vedeny k zodpovědnosti za své hospodářské politiky. Je nezbytné bez výjimky dodržovat všechny úmluvy a závazky – zásadně včetně ujednání Maastrichtské smlouvy, které zapovídá finanční výpomoci.
Pacta sunt servanda – dohody se musí ctít. Pokud se tato zásada neustále porušuje, jak můžeme očekávat prosperitu budoucnosti založenou na novém souboru úmluv, které budou ještě náročnější než ty stávající?
Otmar Issing, bývalý hlavní ekonom a člen Výkonné rady ECB, je prezidentem Centra pro finanční nauky na Univerzitě J. W. Goetha ve Frankfurtu.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org