Nezamýšlené Hitlerovo dědictví

Začátek září přinesl 76. výročí začátku druhé světové války v Evropě. Tato válka změnila celý svět, ale jak konkrétně? Hitlerovo rozhodnutí provést invazi do Polska mělo v první řadě za následek ukončení evropské hegemonie, která byla do té doby patrná ve většině světa. Během patnácti let od konce války ztratily Velká Británie, Francie, Belgie i Nizozemí své říše. Na konci druhé světové války už evropské národy neměly vůli, energii ani zdroje na to, aby si udržely svou moc v zahraničí. Pokoušely se změnám sice krátce vzdorovat, ale nakonec se samy podílely na zániku toho, co dříve považovaly za neměnné.

Došlo tedy k významné globální změně, která nebyla ani tak odrazem rezistence světa vůči Evropě, jako vyčerpáním Evropy samotné. Ta se musela po válce věnovat vlastní obnově a ambice vládnout jinde klesly k nule. Vůle získat dominanci nad cizími zeměmi byla vlastně nejvíce patrná u samotného Hitlera a následný zánik této ambice napříč celou Evropou je pozitivní věc. Spolu s tím ale přišla do Evropy i velká opatrnost a ta jí nyní ztěžuje rozhodování o věcech významných i méně důležitých.

Světu je určitě lépe bez Hitlera, a to samé pravděpodobně platí i o britském a francouzském imperialismu. Hitler takto určitě nepřemýšlel a podle mého mínění hovořil upřímně, když tvrdil, že britskou říši nechá na pokoji, pokud se Británie smíří s jeho vládou v kontinentální Evropě. Chtěl mír s Británií, aby se mohl vrhnout na Sovětský svaz. Britové nakonec sami řídili rozpad jejich říše a nad tím by se pohoršoval Hitler i Churchill. Jeho imperialismus a Hitlerův rasismus se v tomto bodě protínaly.

Říká se, že Napoleon hovořil o Britech jako o hokynářích. Myslel to samozřejmě jako urážku, která měla ukazovat, jak jsou Britové intelektuálně omezení, bez imaginace, důvtipu a ochoty hledat smysl a podstatu věcí. Ať už byla pravda o Britech jakákoliv, Hitler udělal hokynáře ze všech národů Evropy. Po válce chtěly tyto národy jen jediné: Žít. Pak se jejich ambice posunuly k tomu, jak se nejlépe uživit. Evropa je posedlá tím, jak vydělávat, a má strach z hlubších myšlenek. Hitler udělal z Evropy sekulární trosku a netýká se to jen jejího postoje ke křesťanství, ale i její dřívější kulturní hloubky.

Přirozeně, že s ohledem na uvedené je vlastně tou nejdůležitější částí Hitlerova dědictví rychlý růst moci Spojených států. Hitler sám se domníval, že jeho porážka představuje vítězství bolševiků. Ve skutečnosti ale znamenala triumf USA a jejich kultury. Ta redefinovala i evropskou kulturu a jejím hlavním šiřitelem nebyla Coca Cola, ale počítače. Ty se rychle rozšířily po celém světě a přinesly sebou způsob uvažování, který je typický pro jejich programování. Pro metafyzické věci či krásu nebylo místo.

Hitler respektoval Stalina, pro Spojené státy ale mnoho uznání neměl. Stalina chápal, Roosevelta ne. Hitler byl ovšem tím, kdo dotáhl Američany až do srdce Evropy, přestože to byla ta poslední věc, kterou by očekával. Hitler zničil hradby, které kolem sebe Evropa postavila. Zmrzačil celou Evropu, včetně Sovětského svazu. Bude se na něj vzpomínat kvůli hrůzám, které rozpoutal. Ale také kvůli řadě naprosto nečekaných dějinných událostí, které jím vyvolaná válka přinesla.

Autorem je George Friedman.

Zdroj: Geopolitical Weekly