Portoriko by mělo být klenotem Karibiku. Není. Cestovní ruch už desítky let stagnuje, přestože do jiných karibských destinací se turisté hrnou. Evropské firmy podnikající v Severní a Jižní Americe umísťují svá sídla v Miami, v Panama City i jinde, ale téměř žádná si nevybere Portoriko. A ekonomika ostrova dnes po deseti letech strnulosti stále rychlejším tempem klesá, neboť lidé odcházejí do Spojených států. Veřejný dluh se prudce zvýšil a vláda tvrdí, že ho není schopna splácet.
Na rozdíl od Řecka není Portoriko nezávislá země (což znamená, že se nemůže ucházet o finance z Mezinárodního měnového fondu). A také to není stát USA. Přesto vykazuje rysy obou: ačkoliv má vlastní ústavu, je to území Spojených států, Portoričané jsou americkými občany a ostrov podléhá americkému federálnímu právu, není-li výslovně uvedeno jinak.
Mezi výhody tohoto hybridního statusu patří bezpečnost a předvídatelnost americké vlády zákona, možnost ucházet se o federální transfery a příznivé daňové podmínky. Portoričané, které nezaměstnává americká vláda, neplatí federální daň z příjmu a ostrovní dluhopisy jsou „vyňaté z trojí daně“ (nemusí se z nich platit federální, státní ani místní daň).
Toto uspořádání však má i své nevýhody. Na Portoriko se například vztahuje Jonesův zákon, který vyžaduje, aby se k veškeré námořní dopravě na kontinent a zpět používaly velmi drahé lodě a posádky z USA. Ostrov také musí dodržovat federálně stanovenou minimální mzdu, ačkoliv příjmová úroveň je zde zhruba poloviční než v nejchudším státě USA. A obce nemohou využívat článek 9 amerického bankrotového zákona.
Původ současných potíží Portorika lze nalézt v postupném rušení předchozích osvobození od amerických podnikových daní pro firmy sídlící na ostrově, které započalo v roce 1996. Kapitálově náročné firmy, zejména farmaceutické společnosti, začaly z ostrova odcházet. Portorická ekonomika vykázala po roce 1996 jen malý růst a reálný (o inflaci očištěný) HDP v posledním desetiletí klesá.
Řada Portoričanů, kteří nenajdou práci na ostrově, odchází na kontinent a odhaduje se, že počet obyvatel a objem pracovní síly se v letošním roce sníží o 1,5%. Míra participace portorické pracovní síly se navíc pohybuje pod 40%, oproti 62% na kontinentu.
Tento neúspěch má řadu viníků. Zodpovědnost nesou Portoriko i americká vláda.
Hned několik po sobě jdoucích portorických vlád si myslelo, že se ekonomika ostrova nachází „v recesi“, a pokusilo se rozproudit aktivitu zvýšením vládních výdajů. Díky nízkým úrokovým sazbám se schodky daly financovat z dluhopisů s pohyblivým kuponem. Dluh narůstal a trhy jsou dnes pro jejich další hromadění téměř zcela uzavřené.
Navzdory snaze seškrtat výdaje a zvýšit daňové příjmy dnes současné a potenciální závazky (včetně penzijních) dalece přesahují jakékoliv realizovatelné zvýšení vládních příjmů. Vzhledem k tomu, jak snadno se mohou Portoričané stěhovat na kontinent, zvýšení daní pravděpodobně nepovede k vyšším příjmům.
Na vině je však také americká vláda. Kvůli neaplikovatelnosti článku 9 je organizovaná restrukturalizace dluhu velmi obtížná. Na Portoriko se navíc vztahuje zákon o dostupné péči a ostrov podle něj musí odvádět platby, přestože jsou tamní lékaři odměňováni nižší sazbou než jejich kolegové na kontinentu (a portorická vláda musí nést velkou část nákladů). Totéž platí o některých dalších sociálních platbách.
Nízká participace pracovní síly je výsledkem relativně nízké produktivity nekvalifikovaných portorických dělníků. Tamní podniky nemohou konkurovat firmám, které na sousedních ostrovech vyplácejí mnohem nižší mzdy. Jednoduchá poučka říká, že minimální mzda přesahující 55% mzdového mediánu brzdí tvorbu pracovních míst (a hospodářský růst); portorická minimální mzda přitom kvůli federálnímu nařízení činí 77% mediánu.
Tříčlenná rodina s jedním zaměstnancem pracujícím za minimální mzdu má příjem přibližně 1100 dolarů měsíčně, zatímco na dávkách si může přijít zhruba na 1700 dolarů měsíčně. Není tedy překvapením, že obyvatelé buď odcházejí z ostrova, nebo zůstávají na dávkách a pracují v šedé ekonomice.
Překonání portorické krize bude vyžadovat obnovu růstu, zavedení udržitelné fiskální politiky a restrukturalizaci dluhu. Splnění první podmínky by v kombinaci se snížením přehnaně vysokých vládních výdajů pomohlo dosáhnout podmínky druhé.
Pro portorické úřady to znamená učinit ostrov vstřícnějším k podnikání, včetně odstranění zatěžujících regulací na trhu práce. Americká vláda by zase mohla vyjmout Portoriko z Jonesova zákona, rozšířit na něj platnost článku 9 bankrotového zákona a přizpůsobit požadavky v oblasti sociálního zabezpečení a trhu práce úrovni produktivity na ostrově.
Každý z těchto kroků vyžaduje politickou vůli. Guvernér Portorika Alejandro García Padilla jmenoval pracovní skupinu, která má vytvořit pětiletý program obnovy růstu a fiskální udržitelnosti. V Kongresu leží návrhy zákonů, jež by na Portoriko vztáhly platnost článku 9.
Tato i další opatření, o kterých se dnes uvažuje, slibují zlepšit hospodářské vyhlídky Portorika. Budou však vyžadovat společnou a odhodlanou akci na všech frontách.
Portoriko není Řecko; mnozí guvernéři na ostrově zavedli rozpočty, o nichž si mysleli, že budou vyrovnané, ale později zjistili, že nedostatečný růst vede k nižším příjmům a vyšším výdajům, než se původně plánovalo. Zároveň je to však americké území. Americká vláda by měla přispět ke zlepšení vyhlídek tohoto ostrova.
Anne Kruegerová, bývalá hlavní ekonomka Světové banky a bývalá první náměstkyně ředitele Mezinárodního měnového fondu, je profesorkou mezinárodní ekonomie na Škole pokročilých mezinárodních studií při Univerzitě Johnse Hopkinse a vysoce postavenou členkou Centra pro mezinárodní rozvoj při Stanfordově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org