Současná Evropa je kontinentem hranic – jedná se o druhý nejmenší kontinent na světě, který má ale více než 50 států. Řada z nich tvoří součást Evropské unie, jejímž cílem je snižovat význam hranic bez toho, aby od nich bylo úplně upuštěno. Teoreticky by mělo jít o splnitelný cíl, ale historie mu příliš nenahrává. Evropa dnes čelí třem různým krizím a ty se v konečném důsledku točí právě kolem státních hranic. Jde o vlnu imigrantů z islámského světa, řecké ekonomické problémy a konflikt na Ukrajině. Zdálo by se, že mají jen málo společného, ale úzce souvisejí právě s významem hranic.
Národy jsou definovány jako skupina lidí se společnou historií, jazykem, hodnotami a náboženstvím. Krátce řečeno, mají společnou kulturu, do které se narodily. Národy také žijí na určitém místě a to má své jasné hranice. Právo na národní sebeurčení vedlo k tomu, že v Evropě vznikla řada národů. Ty jsou pak často nedůvěřivé vůči sobě navzájem, což někdy vede k válkám. Národy si také pamatují zrady, kterých se na nich v minulosti dopustily jiné země a tyto vzpomínky se často táhnou hluboko do minulosti. Mezi lety 1914 a 1945 se v Evropě vedla řada válek o to, kudy povedou hranice, a výsledkem byl jeden z největších masakrů v lidské historii.
Bolestivé vzpomínky vedly k vytvoření Evropské unie, která si kladla za cíl, aby se podobné masakry už nikdy neopakovaly. Unie ale neměla dost síly na to, aby došlo k úplnému upuštění od národních hranic. Ty jsou příliš důležité pro pocit identity jednotlivých národů. Jestliže však nejde zrušit jednotlivé státy, mělo by jít alespoň snížit význam hranic. Po druhé světové válce se tak objevily dva principy: Existující hranice nelze měnit, jejich zmrazením by se mohly eliminovat další války. A za druhé, hranice přestanou existovat na úrovni pohybu zboží a služeb, pohybu práce a kapitálu. Některé státy nepřijaly tyto principy absolutně, obecně ale uplatňovány byly. Dnes jsou atakovány ze tří různých stran.
Chaos na Blízkém východě vytváří záplavu přistěhovalců, kteří proudí do Evropy. Tím se ještě zvyšuje tenze, která panuje mezi evropskými národy a dřívějšími muslimskými imigranty. Po druhé světové válce potřebovala Evropa levnou pracovní sílu, některé země to řešily imigrací. Nejdříve byli přistěhovalci považováni jen za dočasné návštěvníky, pak vznikla doktrína multikulturalismu, který byl považován za známku tolerance. Efektivně byl ale nástrojem, který muslimy vytlačil z centra kulturního dění.
Neschopnost integrace muslimů a teroristické útoky vedou nyní rostoucí počet Evropanů k názoru, že muslimové jsou hrozbou. Některé země tak uvažují o obnovení hranic, aby zabránily jejich imigraci. Nová vlna přistěhovalců posunuje celý problém na úplně jinou úroveň, než na jaké byl doposud. Humanitární principy EU vyžadují, aby byla imigrantům poskytnuta pomoc. Jejich pokračující příliv ale zvyšuje kulturní a sociální nerovnováhu a řada lidí jej vnímá jako hrozbu. A kdo má vlastně na starost vnější evropské hranice? Měli by o vstupu do Španělska rozhodovat pouze Španělé, nebo EU? A znamená volný pohyb osob i volný pohyb uprchlíků? Pokud ano, ztratily jednotlivé členské země EU právo rozhodovat o tom, kdo bude tvořit jejich společnost. Tyto otázky se týkají samotného jádra definice národa.
Otázka státních hranic úzce souvisí i s řeckou krizí. Menším problémem je pohyb kapitálu, a poukázal na něj vývoj na Kypru. Převod depozit z jedné země do druhé by neměl být v rámci EU ničím protizákonným. Během krize na Kypru ale možný nebyl a to samé by se mohlo stát v případě Řecka. Co tedy stojí výše – princip volného pohybu kapitálu, nebo schopnost EU tomuto pohybu bránit? Větším problémem je v případě Řecka ale pohyb zboží. Německo a jeho prosperita závisí na exportech. V padesátých letech byla tato země schopna omezit dovozy amerického zboží, a to jí umožnilo následný rozvoj. Dnes periferie tuto možnost vůči Německu nemá. To vede k jejímu úpadku. EU stojí na principu volného obchodu. Tento princip má pevný základ, problém ale spočívá v tom, že výhody z něj plynoucí nejsou sdíleny rovnoměrně.
Do třetice tu je Ukrajina. V tomto případě je problematický princip, který říká, že stávající hranice nelze měnit. Ten se odvíjí z předpokladu, že taková změna by vedla k nestabilitě. Až do roku 1992 byl uvedený princip bez problémů uplatňován, pak se ale rozpadl Sovětský svaz a tam, kde byly sovětské satelity, vznikly nové svobodné země. K tomu se přidalo rozdělení Československa a v budoucnu je něco podobného možné ve Velké Británii, Španělsku a Belgii. Pravidlo neměnnosti hranic bylo nejvíce porušeno v Jugoslávii, kde z jednoho subjektu vzniklo několik nových států. Rusko také posunulo hranice Gruzie a válka změnila i hranice Ázerbájdžánu a Arménie.
Po konci studené války byl tedy princip neměnnosti hranic porušen mnohokrát. Evropané změnu většinou přivítali a v případě Kosova dokonce stáli u jejího zrodu. Z tohoto pohledu je ale třeba vnímat i vývoj na Ukrajině. Evropa a Spojené státy tvrdí, že Rusko chce posunout dané hranice. Proti Rusku a jeho chování na Ukrajině toho lze říci hodně. Není ale možné tvrdit, že ohledně změny hranic činí něco nevídaného. Sama Evropa několikrát ukázala, že hranice nejsou něčím neměnným.
Názor, že státní hranice jsou věcí minulosti, platí pouze v případě, že jsou věcí minulosti i národy. V Evropě tomu nic nenasvědčuje, naopak. Všechny současné ekonomické i kulturní tlaky ukazují, že myšlenka národa je stále živá a dokonce nabírá na síle. EU slibovala mír a prosperitu. Prosperita je nyní v ohrožení a období míru bylo přerušeno. Ne přímo v EU, ale kolem ní. Hranice obecně ukazuje, že toto je moje země a ne vaše. Současná evropská krize je krizí hranic. I když teoreticky je jejich zrušení jistě atraktivní, praxe se vyvíjí jinak.
Autorem je George Friedman.
Zdroj: Geopolitical Weekly