Tento týden by se při troše štěstí mělo potvrdit, že ekonomická aktivita v eurozóně nabírá na otáčkách – naplánovány jsou PMI eurozóny (čtvrtek) a také německé Ifo (pátek). U něj je situace dokonce taková, že podle některých ekonomů už nemůže růst o moc výše a ani jeho mírný pokles nemění nic na tom, že aktivita v Německu bude v první polovině tohoto roku na povzbuzující úrovni.
Na (téměř) druhém konci planety se také bude tančit kolem nových PMI dat – v Číně se čeká na čerstvý flash HSBC/Markit PMI ve výrobním sektoru. Tady už situace není ani zdaleka tak jednoznačná. Jak je totiž vidno z grafu, celkem výrazně se rozchází PMI a skutečná průmyslová produkce a tvůrce grafu Danske Bank se domnívá, že přizpůsobovat se bude PMI, což je ten horší scénář. V čínské ekonomice tedy zatím k žádnému znatelnému fundamentálnímu zlepšení nedochází, ale, obrazně řečeno, čínští taxikáři už nějakou dobu hovoří o tom, jak výhodné je investovat do čínských akcií.
Jedním z důvodů, proč by německé Ifo a následně celé oživení mohlo narážet na strop, je právě vývoj v Číně a „přidružených“ rozvíjejících se ekonomikách. Pro naší sousední exportní lokomotivu to jsou významné trhy a čínské ochlazování má na ní znatelný dopad. A protože tento týden bude zveřejněno také PMI v Japonsku, můžeme ho vnímat jako týden největších globálních věřitelů. Ano je tomu skutečně tak – pokud se díváme na takzvanou čistou investiční pozici, jsou největšími globálními věřiteli Japonsko, Čína a Německo. Bez velkého přehánění si pak dovolím tvrdit, že pokud nebudou narovnána dluhová pouta, krátkodobé a cyklické fluktuace v PMI jsou do značné míry jen informačním šumem.
Čína „věří“ zejména Spojeným států, je to ale z nouze ctnost. Její „víra“ byla vynucena potřebou získat poptávku po domácí produkci a práci pro lid. Poptávku Čína získala u koupěschopných a hlavně koupě ochotných Američanů, ale přece jen tomu musela dlouho pomáhat tím, že bránila posilování domácí měny – tj., poptávku po dolarech (nabídku domácí měny) uměle zvyšovala nákupem amerických vládních dluhopisů.
Podobnou z nouze ctnost najdeme i u Německa. Němci sice vůči ostatním zemím eurozóny nepotřebují, respektive nemohou oslabovat měnu, ale podobně jako Číňané chtějí mít více produkce (více práce) než kolik sami poptávají. Své úspory tedy ani tak neposkytují, jako tlačí do zbytku eurozóny a také světa (tam se jim ale tolik nechce kvůli kurzovému riziku). Nejde o hru se slovy, protože když něco někam tlačím, může se mi stát, že to dotlačím na pochybné místo. Přesně to se Německu stalo, ale zdá se mi, že zatím je daleko dostatečné sebereflexe ve směru přiznání podílu na celkovém díle (i když to nemusí být jednoznačné – viz „Německo je obětováno pro dobro Evropy“).
V knize Prorok od libanonského básníka Chalíla Džibrána sděluje onen Prorok lidu, že za loupež může jak zloděj, tak okradený. Jde o pohled, který je pro řadu z nás asi nepřijatelný a rozumem jde pochopit jen těžko. Tak trochu nepřijatelné se může zdát tvrzení, které jsem tu už zmínil před časem: Za dluhy mohou stejně tak dlužníci, jako věřitelé – a stejně tak za jejich problematické splácení. Je trochu paradoxní, že dluhově-kurzové vztahy mezi Čínou a USA se poslední dobou značně uklidnily a dá se snad i říci, že obě strany vztahu – dluhu, společně pracují na jeho vyřešení. Ale v měnové unii, kde by si země měly být blíže než dvě spolu soupeřící supervelmoci, se jaksi podobného pokroku nedosahuje a hlavně se hází vinou sem a tam. Pár vět z Řecka tak může s přehledem potopit i sebelepší PMI.