Slovo „říše“ je považováno za hanlivý výraz. S ohledem na to, jak se dlouhá řada říší skutečně chovala, to není překvapivé. Jde ale o výraz, který popisuje určitý stav. Ten může vzniknout úplně neplánovaně a obvykle je výsledkem obrovské nerovnováhy sil. Říše, které vznikly plánovaně, trvají jen zřídkakdy delší dobu. Příkladem je nacistické Německo či Francie za Napoleona. Většina říší ale najednou zjistí, že prostě vznikla. Někdy to dokonce ani nezjistí a pak se dostavují závažné důsledky.
Americká říše vznikla jako vedlejší produkt řady událostí, nešlo o žádnou konspiraci. V určitém smyslu to její sílu ještě zvýšilo. Spojené státy se staly říší v roce 1945. Je pravda, že tak o sobě smýšlely už během španělsko-americké války. Dynamika druhé světové války ale vedla k tomu, že Evropa byla okupována na jedné straně Sověty, na druhé Američany. Podobná byla situace v Japonsku, které se fakticky stalo americkou kolonií, v jejímž čele stál generál Douglas MacArthur. Spojené státy se tehdy dostaly do pozice skutečné říše, kterou ale hodlaly také opustit.
Bylo to skutečné přání, které nebylo pouhou propagandou. Šlo tak o první protiimperiální projekt v moderní historii. Americká říše navíc odčerpávala domácí zdroje a nefungovala jako zdroj bohatství. Spojené státy svou přítomností v Japonsku a Evropě nezískaly žádné podstatné ekonomické výhody. Ony samy naopak vyšly z druhé světové války nepoškozeny, možná na ní dokonce získaly. A další zisky se měly vydělávat na domácí půdě a ne v zahraničí. Vojáci i generálové také chtěli odejít domů.
Po druhé světové válce ale nastala jiná situace než po té první. Američané nemohli prostě odejít, i když sami sebe nevnímali jako vládce a určitě ve své říši umožnili mnohem větší autonomii než Sovětský svaz v té své. Spojené státy ale v Evropě udržovaly svou vojenskou přítomnost, organizovaly ekonomiku a podílely se na systému obrany. Pokud je základem suverenity svoboda rozhodnutí, zda jít, či nejít do války, moc nebyla soustředěna v Londýně, Paříži či Varšavě. Centra moci se nacházela v Moskvě a Washingtonu. Jádrem tehdejší americké strategie byl princip omezování vlivu. Nebyly schopny provést invazi do Sovětského svazu a tak se snažily o omezení jeho vlivu. Sověti na to reagovali snahou o podporování nepokojů a jejich spojenců po celém světě a pokud možno co nejblíže k hranicím USA.
Jednou z výhod spojenectví se Sovětským svazem byla štědrá nabídka zbraní. Výhodu spojenectví s USA představovalo členství v dynamické obchodní zóně a přístup ke kapitálu a technologiím. Země jako Jižní Korea z toho těžily mimořádným způsobem, jiné ale ne. Vlády v zemích jako Nikaragua cítily, že získají více od Sovětského svazu. Spojené státy se ale staly zdaleka nejmocnější ekonomickou silou, která měla absolutní kontrolu nad námořními základnami po celém světě. Právě na počátku studené války se tato země začala chovat jako skutečná říše, i když zpočátku ne vědomě.
Podobně jako u jiných úspěšných říší nevznikla ta americká na základě nějakého připraveného plánu. Vzešla z vojenských vztahů, které byly ovšem stále více doplňovány vztahy ekonomickými: Investicemi, dovozy a vývozy. Ekonomická hodnota říší roste s tím, jak tyto říše dospívají. Výjimkou jsou případy, kdy centrum říše vyvíjí tlak na ostatní části. Ideální situace naopak nastává, když jednotlivé kolonie těží ze vztahů s centrální mocností i s jinými koloniemi.
To je přesně ten mechanismus, který ze Spojených států nakonec učinil skutečnou říši. Byly neuvěřitelně bohaté a mocné, pak se objevil protivník, který měl globální potenciál. Spojené státy následně využily svou ekonomickou výhodu a přilákaly jiné země do sféry svého vlivu: Do ekonomického, politického a vojenského vztahu. Nakonec se tyto země staly nezbytnou součástí různých sektorů americké ekonomiky. Žádná říše nepřežije na základě přímé vlády. Nacisté se pokoušeli o přímou vládu v Polsku, zabrali území v Sovětském svazu, Francii a další země. Naopak Britové v Indii používali jen omezené množství svých zástupců a větší počet podnikatelů, kteří se tam snažili zbohatnout. Je jasné, že jejich model byl lepší.
Němci se vyčerpali tím, že zabrali příliš velká území, ale také tím, že se na nich oni sami snažili uplatnit svou vládu. Britové naopak mohli ze své říše vytvořit významný prvek globálního systému. Spojené státy byly v roce 1992 jedinou světovou velmocí – jen ony byly schopny mobilizovat ekonomickou, politickou a vojenskou sílu v globálním rozsahu. I dnes jde bezpochyby o mocnou zemi, ačkoliv o všemocnosti hovořit nemůžeme. Lidé v zemích jako Rusko, Írán či Jemen se domnívají, že moc Spojených států není neomezená a mají pravdu. Každá říše má svá omezení a přežije jen díky tomu, že si jich je vědoma a respektuje je.
Hlavní omezení Spojených států představuje demografie. V Evropě a Asii čelí přesile už ve chvíli, kdy tam vstoupí. Americká armáda je postavena tak, aby své protivníky zničila svými zbraněmi ještě dříve, než jejich velký počet zničí relativně malý počet amerických vojáků. Někdy tato strategie funguje, v delším období ale fungovat nemůže. Jasně se to ukázalo ve Vietnamu a částečně v Iráku a Afghánistánu. Irák má 25 milionů obyvatel a přišlo tam 130 000 amerických vojáků. Američané mají s válčením trpělivost, ale podobná čísla nevyhnutelně vedou k tomu, že politické tlaky nakonec válku ukončí. Alternativou je pak nepřímá válka. Ta může mít formu podpory domácích sil, které mají stejné zájmy – taková strategie byla uplatněna v Afghánistánu. Druhou možností je udržování rovnováhy sil mezi jednotlivými národy. Tento přístup se uplatňuje na Blízkém východě.
Tak tedy dochází k udržení říší. Jak říkají Britové, neexistují stálí přátelé a nepřátelé, stálé jsou jen zájmy. Spojené státy se tomu nadále učí. V mnoha ohledech působily lépe, když měly jasně definované spojence a protivníky, ale takový luxus si říše dovolit nemohou. Dnes se učí nalézat rovnováhu, nemohou si dovolit přímý vstup do velkého počtu konfliktů po celém světě. Velmi rychle by je to vyčerpalo. Snaží se posilovat regionální rovnováhu bez toho, aby zasahovaly do suverenity zemí. Trik spočívá ve vytváření situací, kde zúčastněné země chtějí sledovat stejné zájmy jako samy Spojené státy. Používají se ekonomické nástroje či vojenská pomoc. Nejtěžší je ale použití přímé síly. Je to stejné jako s římskými legiemi – k jejich použití došlo jen zřídka, ale když se tak stalo, jejich síla byla obrovská.
O Spojených státech zde záměrně hovořím jako o říši, přestože tento výraz budí negativní emoce. Pokud ho někdo takto používá, obvykle tím jen chce naznačit, že jde o říši zla. Je ale dobré čelit realitě takové, jaká je. USA se pochopitelně nechtěly stát říší, ale to nakonec nerozhoduje. Okolnosti tuto říši vytvořily, a to neznamená, že tato říše musí někoho utlačovat. Například Peršané byli hodně liberální. Musíme si ale být vědomi toho, že Spojené státy se nemohou vzdát moci, kterou získaly. Neexistuje způsob, jak to reálně učinit. A jejich moc sebou nese to, že budou součástí globálních konfliktů, ať už se jim to líbí, nebo ne. Říší se často bojíme, někdy k nim cítíme respekt, nikdy ale nejsou milovány. A nic se nevyřeší tím, že říše předstírá, že říší není. Svět si ale bude muset také zvyknout, že Spojené státy už nebudou ani zdaleka tak často zasahovat přímo. Budou situaci ovlivňovat jinak, někdy ku prospěchu jedné země, jindy druhé.
Autorem je George Friedman.
Zdroj: Geopolitical Weekly