Před vstupem do eurozóny řešily země na její periferii své problémy devalvací. Ta jim pomáhala dostat se z důsledků negativních šoků a zároveň se vyhnout nápravě nerovnováh, které v jejich ekonomikách přetrvávaly. Očekávalo se, že zavedení eura odstraní motivaci k používání monetární politiky na zvýšení inflace, že podpoří zdravou fiskální politiku a liberalizaci. Na konci 90. let byly země na periferii motivovány snahou dostat se do eurozóny a probíhaly v nich potřebné strukturální reformy. Po přijetí eura ale nastal příliv levných peněz a tlak na reformy polevil. Po deseti letech na tom byly tyto ekonomiky z institucionálního a systematického hlediska hůř než na počátku.
Ve Španělsku byla situace před zavedením eura slibná. Jeho fiskální pozice byla konsolidovaná a díky privatizaci se objevilo několik mezinárodně silných společností. Realitní bublina ale vše otočila, dokončeny nebyly ani pokusy o reformu trhu práce. Místní i národní vlády se propadly do korupce, která byla jedním z důsledků bubliny.
V Irsku byl vývoj podobný. Ve druhé polovině 80. let tam začaly probíhat důležité reformy v oblasti trhu práce a v dalších segmentech ekonomiky. Byly liberalizovány strategické sektory jako letecká doprava a telekomunikace. Výsledkem byl růst dosahující mezi lety 1987 – 2000 více než 6 % ročně. Pokles hypotéčních sazeb ale vyvolal prudký růst investic do bydlení. Jejich podíl na HDP dosáhl nejvyšší úrovně v EU. Vláda namísto toho, aby se snažila o tlumení tohoto vývoje, k němu přispívala změnou regulace a daňového systému. K tomu došlo ke zhoršení finančního dohledu a není zřejmě náhodou, že v roce 1997 pocházelo 49 % přiznaných darů pro vládnoucí stranu od developerů a stavebních firem. Irsko se namísto snah o dosažení udržitelného růstu, který by byl založený na zvyšování produktivity, vydalo cestou spekulace.
Jako typický příklad zanedbaných reforem lze uvést Řecko. Příkladů nutných, ale neprovedených reforem je mnoho, nejjasnějším z nich je penzijní systém. O jeho změnách se uvažuje již od roku 1990. V jeho rámci fungovalo ještě v roce 2003 celkem 236 fondů, což přinášelo velké náklady a riziko, že důchodci nakonec skončí v chudobě. Řecká vláda byla pod tlakem během vyjednávání o vstupu do eurozóny. Po něm ale tlak zmizel a od reforem se upustilo. Vláda se k nim začala vracet až v době, kdy naplno propukla poslední krize.
Produkt Portugalska se v roce 2012 nacházel níž než v roce 2001, vládní deficit se za toto období nikdy nedostal pod 2,9 %. Poměr veřejného dluhu se dostal z 51,2 % v roce 2001 na 92,4 % v roce 2010. Soukromý sektor reagoval na stagnaci snížením míry úspor a půjčkami ze zahraničí. Investice v poměru k HDP klesaly. Přijetí eura umožnilo veřejnému i soukromému sektoru oddalovat nutné změny.
Poté, co Německo přijalo euro, provedlo bolestivé reformy svého státu blahobytu a trhu práce. Jeho slabý růst dosahovaný v 90. letech, demografický vývoj a náklady spojené se znovusjednocením sjednocením totiž přivedly sociální systém do vážných problémů, na které musela vláda reagovat. Proč v případě Německa nebyl vývoj podobný jako na periferii? Podle našeho názoru mu přijetí eura přineslo utaženější fiskální politiku, nedošlo ale ke zvýšení přílivu kapitálu. Nepřišel tedy žádný finanční boom a politici tak museli jednat. Na periferii naopak příliv kapitálu bolestivé reformy oddálil. Špatná rozhodnutí nepřinášela žádné krátkodobé důsledky, růst cen aktiv schoval všechna pochybení.
Uvedené je výtahem z „Did the euro kill governance in the periphery?“, autory jsou Jesús Fernández-Villaverde, Luis Garicano a Tano Santos.
(Zdroj: VOX)