Minulý týden jsme si povídali o globalizaci. Sociální vědci tvrdí, že ekonomická globalizace je pouze jedna stránka ? i když ta hlavní ? globalizace. Ekonom Takis Fotopoulos použil výraz "politická globalizace" k označení vzniku mezinárodní elitní třídy obyvatel a postupného úpadku národního státu jakožto ekonomicky samostatného subjektu. "Kulturní globalizace" je výraz, popisující světovou kulturní hegemonii, kterou např. americké filmy neodolatelně přitahují diváky od Puerto Montt po Islamabad. "Sociální globalizace" zase označuje homogenizaci dnešního způsobu života, založeného na čistě individualistické a spotřební kultuře.
Neoliberálové po celém světě zaujímají bezvýhradně kladný vztah ke globalizaci. Říkají, že globalizace je přínosná pro všechny, i pro životní prostředí, protože umožňuje rozvoj zdravé konkurence a jako výsledek vede ke zlepšením výkonnosti a šíření nejen znalostí, ale i dalších výhod růstu prostřednictvím tzv. ‘trickle-down effect’.
Oponenti naopak vidí procesy globalizace jako škodlivé společenskému blahobytu jak v globálním tak lokálním měřítku a to ať již se jedná o ty, kteří se pozastavují nad společenskou nebo přírodní udržitelností dlouhodobé a soustavné ekonomické expanze, ty, kterým se nelíbí prohlubování společenské strukturální nerovnosti, nebo ty, kteří protestují proti kulturní asimilaci a homogenizaci, o které byla zmínka výše. Kritici také poukazují na nástrahy spojené s růstem rizik spojených s rychlostí a výkonností dnešních technologií, s koncentrací moci, a nestabilitou způsobenou globální liberalizací trhů.
Pro země, které tvoří předvoj světové ekonomiky, se rovnováha mezi znalostmi a zdroji posunula tak výrazně, že znalosti se nyní staly nejdůležitějším faktorem určujícím obecný blahobyt, více než kvalita nebo kvantita půdy, strojů a zařízení nebo lidské práce. Světová banka konstatovala ve své zprávě již v roce 1998, že technologicky nejvyspělejší ekonomiky současnosti jsou zcela založeny na znalostech. Propast mezi bohatými a chudými zeměmi se pod vlajkou 'knowledge kapitalismu' evidentně stále více rozšiřuje.
Opravdu existují důkazy, že za posledních zhruba dvacet pět let šla liberalizace trhů ruku v ruce se zvýšením koncentrace příjmů a bohatství v rukách mála vyvolených. Podle oficiálních statistik OSN se příjmová propast mezi lidmi žijícími v pětině nejbohatších a nejchudších zemí světa, která byla v roce 1960 třicet ku jedné, zdvojnásobila do roku 1990 na šedesát ku jedné a v roce 1997 již byla sedmdesát čtyři ku jedné. Rozdíly mezi bohatými a chudými se prohloubily i v rámci jednotlivých zemí.
Globalizace vytvořila novou třídu lidí, mezinárodní elitu. Mezinárodní elita je tvořena ekonomickou elitou, tedy vedoucími pracovníky velkých nadnárodních společností a jejich místních poboček, které hrají klíčovou roli v globální tržní ekonomice. Dále k ní patří mezinárodní politická elita, tvořená mezinárodními byrokraty a politiky, ať již v Bruselu nebo jinde, a mezinárodní odborná elita, tedy zaměstnanci různých mezinárodních expertních skupin, výzkumných oddělení velkých mezinárodních universit, a masmédií. Tito lidé jsou vysoce vzdělaní, často mezinárodně a vysoce mobilní, často mezinárodně. Jejich zájmy nejsou nezbytně spojené se zájmy jejich mateřských zemí, i když neváhají použít vliv a moc národních států k prosazení jejich zájmů.
Jen málokdo si je třeba vědom existence Evropského kulatého stolu industrialistů (European Round Table of industrialists neboli ERT), jinak aliance generálních ředitelů největších evropských firem. Cílem ERT je formulovat politiku a strategii pro Evropskou komisi. Jednotný evropský akt, kterým byly liberalizovány trhy v Evropské unii, byl takto poprvé nastíněn nikoliv Evropskou unií, ale Wissem Dekkerem, prezidentem firmy a později předsedou ERT. Také rozšíření Evropské unie na východ, schválené evropskými hlavami států v Helsinkách koncem roku 1999, které požadovalo jako jeden z předpokladů přijetí nových členů tržní deregulaci a privatizaci jakož i masívní investice do infrastruktury pro dálkovou přepravu, bylo podrobně rozvržené Percym Barnevikem, hlavou mocné švédské finanční skupiny Investor AB a předsedou pracovní skupiny ERT.
Jeff Chu napsal v časopise Time v roce 2004, že brain drain neboli odliv mozků, tedy migrace vzdělaných a kvalifikovaných pracovníků z Evropy do Spojených států v současné době znamená, že nějakých 400,000 evropských absolventů vědeckých a technických univerzitních oborů v současné době žije v USA a většinou se nehodlá vrátit do Evropy. V letech 2000-2010 do Spojených států ve skutečnosti přišlo neuvěřitelných čtrnáct miliónů imigrantů. Češi nikdy nebyli z těch, kteří rádi opustí rodnou hroudu, ale když vstoupíte do libovolné kavárny v Londýně, pravděpodobně vás obslouží Slovák nebo Litevec. Odliv mozků se v Pobaltí stal velkým socio-ekonomickým problémem, o němž se v poslední době často píše. Z 3,3 milionu obyvatel Litvy zhruba 670,000 většinou vysoce vzdělaných mladých lidí zemi v posledních letech opustilo. V sousedním Lotyšsku došlo za posledních deset let k úbytku počtu obyvatel z 2,3 na 1,9 milionu. Výslužky, které posílají domů ze svých jobů číšníků a doktorů v Londýně a Dublinu, jistě vylepšují domácí kupní sílu. Dlouhodobé demografické důsledky takovéto masové emigrace však pro malé země na severu vypadají docela nepěkně.
Dosti o třídě vzdělanců. Jak to vypadá na druhé straně barikády? V moderní Británii se pracující třída stala terčem posměchu, ale také zdrojem strachu. Počínaje Vicky Pollard z Malé Velké Británie přes vzestup Jade Goody k pochybné hvězdné popularitě, média i místní politici zavrhují jako nemožné, zkriminalizované a ignorantské obrovskou skupinu společnosti, jejíž členové jsou stereotypně označováni jedním nenáviděným slovem: ¨”chavs”. Kdy se to stalo, kde jsme všichni byli, kdy se pracující třída proměnila ze 'soli země' na 'lůzu země'? Pravda je taková, že v našem moderním světě jen velmi málo rozvinutých zemí nabízí jakékoliv skutečné perspektivy lidem, kteří nejsou schopni nebo ochotni získat vyšší vzdělání nebo kvalifikaci. Přes nedávné oživení investic do výroby ve Spojených státech zbývá v naší ‘knowledge society’ jen opravdu málo nekvalifikovaných a základních výrobních míst.
Co z toho plyne pro malou otevřenou ekonomiku, jako je Česká republika? Vzdělání, inovace! Jediná naděje pro dlouhodobý rozvoj země, jako ta naše, je udržení a podpora vyššího vzdělání a inovativních výrobních oborů, ať již prostřednictvím státního rozpočtu, napojení akademického světa se světem podnikání nebo čisté filantropie. Podpora akademického vývoje a výzkumu v oblasti nanotechnologií, medicíny, biotechnologií. Vytvoření takového ekosystému, který bude podporovat inovaci a průkopnický výzkum v jakémkoliv oboru. Protože výroba aut z dovážených kovů nám na dlouho nevystačí.