Všichni dnes hovoří o tom, jak je třeba v eurozóně zavést federalismus v té, či oné formě. Vnímat můžeme dva základní pohledy. Z německé perspektivy může být zavedena fiskální unie a federalismus ve chvíli, kdy všechny země eliminují své nerovnováhy týkající se zahraničního obchodu, veřejných rozpočtů a konkurenceschopnosti a budou si navzájem podobné. V takovém případě už ale nemá smysl federalismus zavádět, jeho primárním cílem je totiž umožnit zemím v různé situaci a s různou úrovní příjmů používat společnou měnu (tedy euro).
Vedle výše uvedeného je možno vnímat francouzský pohled. Podle něho by měly bohatší země, které jsou v lepší ekonomické a fiskální situaci, podporovat ostatní státy bez toho, aby po nich požadovaly ústupky ohledně jejich fiskální suverenity. To znamená bez toho, aby jejich parlamenty volně schvalovaly velké deficity, aby měly rozdílné daňové zákony a pravidla, a podobně. Tato verze federalismu by ale samozřejmě vytvářela morální hazard a z technického hlediska by byla velmi komplikovaná.
Transfery v rámci federalismu by byly nutné na to, aby vyvážily nerovnováhy běžného účtu některých zemí. Ty částečně odrážejí jejich produktovou specializaci a míru rozvoje průmyslu. Bez těchto transferů by takové země dále zvyšovaly své zahraniční zadlužení, což by nevyhnutelně vyústilo v krizi platební bilance a odchod z eurozóny. Posun k federalismu také vyžaduje oslabení evropského bankovního systému, který vyžaduje kapitalizaci z evropských fondů. Platí to zejména o španělských bankách, postižených špatnými hypotéčními úvěry. Vývoj čistého zahraničního dluhu (či aktiv) shrnuje následující graf:
Potřeba federalismu v eurozóně je tedy vysoká, zároveň jsou ale s jeho hlavními verzemi spojeny klíčové problémy. Německou verzi doprovází tolik podmínek, že by neplnila svůj účel. Francouzská verze má zase tak málo podmínek, že vytváří obrovský morální hazard.
(Zdroj: Natixis)