Bez přítomnosti jasného vůdčího subjektu (viz „DeLong, Eichengreen: Bez hegemona bude severoatlantický svět upadat“) nás nemůže překvapovat, že v Evropě nedochází k výraznějšímu posunu a s minimem nutného se obvykle čeká na za pět minut po dvanácté. Komentářů týkajících se tohoto tématu již je přehršle, je proto dobré vybírat. Do popředí z těch nedávných vystupuje produkt z dílny . Ten se snaží jednoduchým a nápaditým způsobem popsat (teoretické) cesty k přežití eurozóny. Shrnuje je následující obrázek.
Na ose x je míra redistribuce v eurozóně, na ose y míra reflace – uvolněnosti monetární politiky. Nyní se pohybujeme v utahující „austeriánské“ unii, tedy i v unii dosti „austriánsky“ (tj. v duchu rakouské školy) zaměřené na to, co bych já nazval „protrpění se k lepším zítřkům“. Ale asi nevyhnutelně jsme do tohoto extrému museli spadnout poté, co jsme léta žili v extrému opačném. Jeho princip dobře vystihují minulá moudra našich levicových myslitelů: „Zdrojů je dost ... a dluhy se nemusí platit“.
Pokud bychom drželi monetární politiku relativně (ne)uvolněnou, tj. na současné úrovni, a zvětšovali míru redistribuce v eurozóně, dostáváme se do Bondie, či dokonce Eurofilie. Zde si dovolím podotknout, že federalismus, větší redistribuce, atd. jsou často prezentovány jako konečné řešení. Řekněme ale, že mám souseda, který je v problémech, protože nemá dovednosti nyní požadované na trhu práce. Já jsem lidumil a zavážu se, že mu po delší dobu budu finančně pomáhat. Jádro jeho problémů to ale neřeší. Redistribuce/federalismus pouze umožňuje – poskytuje čas, ho vyřešit (pro více viz např. „Klystýrová strategie“). A pochybuji, že míra soucítění jádra s periferií je taková, že by jí podporoval bez výhrad navždy. Včera jsem slyšel rozhovor z Němci, kteří byli na dovolené v Řecku a „žádnou krizi tam neviděli“...
Nízká míra redistribuce může pak být kombinována vyšší inflací (směr Inflationia). Tedy jak plošně v celé eurozóně, což by pomohlo snížit reálnou dluhovou zátěž, tak relativně – jádro vs. periferie. Tato v jádru (Německu) vyšší inflace by totiž pomáhala vyrovnávat konkurenční výhodu jádra a zejména Německa. Teoreticky je to hezká úvaha, mě ale poměrně nebezpečně připomíná další kurvítko s mnoha nezamýšlenými důsledky. Problém je například v tom, že tato úvaha beze eurozónu tak trochu jako jedinou část světové ekonomiky. Jak by se ale měnila konkurenceschopnost eurozóna a Německo vs. Čína? Relativní vyšší inflace v Německu by totiž musela být doplněna oslabujícím eurem, což nemusí být scénář nejpravděpodobnější.
Kombinace více uvolněné monetární politiky a větší redistribuce nás posouvá do evropské verze USA, v extrémnější verzi do Krugmania. Mimořádné situace vyžadují mimořádná řešení a možná se jednou ukáže, že měl nobelista pravdu (viz například poslední „Krugman: Panuje tu sadomonetarismus, potřebná katastrofa už je ale možná za rohem“). Nyní jsme ale každopádně v situaci, kdy Austeria zdaleka nefunguje podle očekávání (pohádky o expanzivním fiskálním utahování, apod.) a Krugmania je svou extrémností (a potenciální kurvítkovostí) naprosto nepřijatelná. Pokud to vůbec situace dovolí, budeme se tedy pravděpodobně potácet jen pomalu směrem na severovýchod.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.