Ne, toto není přímá snaha navázat na článek „QE 1, QE 2,… QE 3?“, přestože zde vidím mnoho paralel. Základní podobnost obou článků spatřují v tom, že se u diskutovaného Baselu, podobně jako u QE, jedná o opakovaný pokus uskutečnit něco, co zjevně ve svých dřívějších verzích nefungovalo, nebo minimálně nefungovalo tak dobře, jak sociální inženýři očekávali.
Příběh týkající se Baselu ale již nemá na konci otazník, protože nová regulace finančního sektoru už je prakticky dána. Bavíme se jen o její podobě. Já bych rád na tomto místě nyní naznačil, že bez ohledu na to, v čem budou modely „vylepšeny“, bude nová regulace jistě opět špatná. Dnes bych chtěl psát něco jiného. Bude se jednat o malý historický exkurz, pomocí kterého bych chtěl ukázat, jak Basel I. i Basel II. místo toho, aby krizi zabránily, její hloubku spíše prohlubovaly a zamlžovaly její skutečný rozsah.
Oficiálním důvodem k formování regulace Basel byla snaha zabránit morálnímu hazardu, kdy banky, které mohou zneužívat institutu věřitele poslední instance, úmyslně poskytují příliš rizikové půjčky a nechovají se dostatečně obezřetně, protože pokud na takovémto obchodu utrpí ztrátu, budou zachráněny podle pravidla „Too big to fail“ ze strany centrální měnové autority.
Na schůzce G-10 byla tak v roce 1988 schválena smlouva, která měla sjednotit světovou regulaci v oblasti bankovního kapitálu. Požadavky na kapitál byly odstupňovány dle velikosti rizika, které bylo spojené s držením daného aktiva. Tak kupříkladu vůči hotovosti není potřeba držet žádný kapitál, protože hotovost je brána jako bezrizikové aktivum. Stejně je na tom i v poslední době čím dál populárnější zlato, či méně a méně populární státní dluhopisy. Kapitálový požadavek je pro všechny stejný: 0. Pokud ale banka poskytla úvěr firmě, byla dle regulace nucena vyhradit 8 % ze svého kapitálu a „dát ho stranou“ pro případ, že by firma nebyla schopna svému závazku dostát. Pokud se jednalo o úvěr zajištěný nemovitostí, což byl přesně případ všech hypotečních úvěrů, o nichž se dnes tvrdí, že jsou příčinou této krize, stačila procenta pouze 4.
Implementace do právních řádů začala v úvodu devadesátých let. Velmi brzo ale přišla úprava vydáním „Recourse Rule“. Toto pravidlo snížilo kapitálové rezervy pro ABS (Asset Backed Securities). Tj. pokud jste měli pohledávku vůči komerčnímu subjektu, například z kreditních karet a sekuritizovali jste ji, tj. vydali jste na ni cenný papír, který danou půjčku zastupoval, již se na vás nevztahoval požadavek 8 %, ale pouhých 2 %. (Záleželo na ratingu či emitentovi, model se totiž trošku zkomplikoval, ale pro představu plných 80 % všech dluhopisů a 90 % MBS mělo rating dostatečný na to, aby se na ně vztahovala ona nejnižší hranice 2 %. Pokud se do celé transakce nějakým způsobem zapojil vládou sponzorovaný podnik typu Fannie Mae či Freddie Mac , byl 2% kapitálový požadavek jistý.) A tak se stalo, že banky byly motivovány k tomu, aby na všemožné úvěry vydávaly cenné papíry, protože i když se třeba jednalo o stejného dlužníka a stejný úvěr, pokud byl sekuritizován, byly s ním spojeny mnohem nižší náklady na vlastní kapitál. Motivace byla velmi silná. V systému, který byl již tak podkapitalizován, ještě narostla páka a množství cizí zdrojů. V teorii se tomu říká „indukovaná finanční inovace“.
Na trhu rovněž uměle vzrostla poptávka po dluhopisech krytých hypotékami, protože z hlediska poměru výnos/náklady představovaly nadstandardní zhodnocení investic. Následně vznikla poptávka po hypotékách, což vedlo banky k tomu, aby snižovaly úvěrové standardy pro své klienty. Tedy opět pravý opak toho, co bylo původně regulací zamýšleno. Celá situace byla těsně před krizí posvěcena i ze strany BIS, která doporučila rozšíření regulace o tuto americkou novinku. Nová regulace Basel II. ji od roku 2006 již obsahovala. Oligopol ratingových agentur schválený americkou komisí pro cenné papíry dával celému systému punc správnosti a jak sám regulátor uvádí „udržoval tržní disciplínu“, třebaže situace měla s trhem už pramálo společného.
Aktiva bank byla nadměrně koncentrována v hypotečních dlužních papírech a dalších údajně bezpečných instrumentech. Tak se stalo, že regulace, která měla vnést jasno do skutečného stavu bank a do jejich kapitálové vybavenosti, vlastně vytvářela mlhavou představu o skutečné situaci a problém zakrývala. Množství kapitálu, které banky před implementací Baselu držely, bylo výrazně vyšší, než po jeho implementaci. Páka celého bankovního sektoru značně narostla a při tom všem zde byla vláda a centrální autority, které tvrdily, že mají vše pod kontrolou a že vše je v pořádku. (pozn. banky i přes volnost pravidel držely kapitálu zhruba o 20-30 % více, než bylo požadováno)
Basel III. bez ohledu na různá procentíčka a parametry v modelech fungovat stejně nebude a v žádném případě nezabrání příchodu další krize. Modely, kterým dnes v praxi prakticky nikdo nerozumí, neboť platí pravidlo, že máte-li 4 odborníky, mají 5 názorů (mohu potvrdit z praxe), budou ještě složitější. Tím hůře bude možné se v nich vyznat a tím spíše budou zakrývat podstatu problému. Třebaže se Basel III údajně snaží zajistit dostatečnou kapitalizovanost bank, tak neřeší příčinu současné podkapitalizace a to emisi nekrytých peněz a institut věřitele poslední instance. V principu se bavíme o detailech a vůbec ne o podstatě problému. Je jen druhořadou otázkou, jakým způsobem opět tato regulace přispěje k většímu rozsahu problémů a k hloubce příští krize.
P.S. všem zvídavým doporučuji získat pár informací o tom, proč byla vlastně regulace ve formě Baselu I. implementována a kdo stál v pozadí.