Na jaře roku 2003 byl dokončen první supermoderní kancelářský komplex v Moskvě, vystavěný jako sídlo společnosti Jukos - s vlastním zdrojem energie, od podzemních garáží až po vrcholovou anténu přeplněný nejnovější technologií. Výkladní skříň ruského kapitalismu, psalo se tehdy. Budova byla pojištěna proti zemětřesení, hurikánům i povodním. Pojišťovna dokonce poskytla záruku na policejní zátahy – ne proti prudkým změnám politického klimatu. Když se společnost, v jejímž čele stál dnes uvězněný Michail Chodorkovskij, v dubnu nastěhovala, spočítal někdo schody mezi hlavními koridory: 13. V pověrčivém Rusku obzvlášť nešťastné znamení. O několik měsíců později se začalo vše kazit.
Aféra Jukos je dnes všeobecně považována za milník moderní ruské historie. Následky stíhají hlavní aktéry i sedm let po jejím začátku. Kdysi nejbohatší ruský oligarcha Michail Chodorkovskij před několika dny přednesl závěrečnou řeč své obhajoby při druhém procesu s ním a jeho kolegou Platonem Lebeděvem. Zatímco poprvé byl za daňové úniky, které v konečném součtu podle prokuratury přesáhly 50 miliard USD, odsouzen na osm let ve vězení na Sibiři, nyní ho žalobci viní z tohoto, že ropu, z níž neplatil daně, přímo kradl. A to ve velkém.
Druhý soud s šéfy Jukosu se stal vděčným námětem mnoha karikaturistů a dnes již legendárního komiksu, v němž prokurátor ve stylu politických procesů 50. let kompenzuje nedostatek právnické erudice zápalem pro věc. Absurditu nynějšího obvinění prý potvrzují, samozřejmě jen anonymně, i mnozí ruští vládní představitelé, kteří museli u soudu svědčit. Obžaloba nicméně požaduje, aby si Chodorkovskij s Lebeďevem odsloužili dalších šest let. V takovém případě by se na svobodu dostali nejdřív v roce 2017.
Podle Chodorkovského nikdo nemůže věřit tomu, že by kradl ropu vlastní společnosti (byl sám největším akcionářem), i kdyby se k tomu přiznal. Na druhou stranu také nikdo nevěří, že moskevský soud bývalého miliardáře osvobodí. „Za ty roky se mě začali více bát a méně respektovat zákony,“ uvedl ve své řeči. V rozhovoru pro deník Novaja Gazeta předtím prohlásil, že krize na Rusko plně dolehne zhruba za pět let, až klesající potenciál zaostávající ekonomiky narazí na lakotu zkorumpovaného byrokratického aparátu a materiální požadavky stárnoucího obyvatelstva. Varovný prst v tomto ohledu nedávno zvedl i zahraničně-politický poradce prezidenta Medveděva a vlivný komentátor Sergej Karaganov.
Chodorkovský ve svém proslovu nešetřil kritickými slovy ani na svou adresu a zčásti na sebe vzal vinu za nenaplněné ambice moderního Ruska. „Naše země žila z naděje ve svobodu, naděje, že budeme schopni dosáhnout štěstí pro sebe i naše děti. Odpovědnost za to, proč tato přání nedošla úplného naplnění, a ne pro všechny, pravděpodobně nese celá naše generace, včetně mě.“
V aféře Jukos dnes ale nejde jen o patetické projevy ve stylu Dostojevského románů a snahu o mučednickou sebeprezentaci. Když Jukos vyhlašoval bankrot, slíbil ruským úřadům "celoživotní" boj, dokud se nedovolá práva.
Problémy dopadají především na státní společnost Rosněfť, která v pochybné aukci převzala velmi levně většinu aktiv Jukosu. Zahraniční akcionáři Jukosu se s Ruskou federací soudí ve více zemích, začátkem března začalo první slyšení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, v němž žalovaná strana požaduje odškodnění přes 100 miliard USD. Rozsudek se čeká až za několik měsíců. Nizozemský soud již loni rozhodl, že Rosněfť má zaplatit 389 milionů dolarů (asi 7,3 miliardy Kč) společnosti Jukos Capital.
Nejzranitelnější jsou v takovém případě zahraniční aktiva ruského gigantu, jelikož mezinárodní soudy mohou relativně rychle a efektivně nařídit jejich zmrazení. Rosněfť se přitom nedávno vydala na akviziční tažení a před několika týdny od venezuelské PDVSA koupila významný podíl v několika německých rafineriích. Někteří ruští komentátoři již spekulují, že se právní nástupci Jukosu mohou obrátit právě na německé soudy a domoci se svých nároků tam.
(Zdroj: The Economist, Eurasia Daily Monitor, Kommersant, Russia in Global Affairs)