Už jen zhruba měsíc mají firmy, které chtějí v příštích měsících vyplácet dividendy a jejichž účetní rok je shodný s kalendářním rokem, na přípravu účetní závěrky, její schválení valnou hromadou a následné rozhodnutí o rozdělení zisku včetně dividend. Pokud to nestihnou, mají na dalšího půl roku s výplatou dividend utrum.
Nejvyššímu soudu se občas podaří vylít s vaničkou i dítě. Stalo se to třeba v případě dva roky starého rozhodnutí, z něhož vyplynulo, že o výplatě dividendy lze rozhodnout nejpozději do šesti měsíců ode dne, k němuž byla sestavena účetní závěrka. Připadá vám, že dva roky staré rozhodnutí patří do historie a není třeba jej brát v potaz? Omyl, jeho důsledky jsou pro korporace aktuální i dnes. A to ne zrovna příjemně.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž znamená, že společnost, která v nejnovější závěrce vykazuje zisk či jinou rozdělitelnou složku vlastního kapitálu, by neměla ve druhém pololetí rozhodnout o výplatě podílů na zisku (a pravděpodobně ani dalších složek vlastního kapitálu). A to ani tehdy, když se od poslední závěrky její finanční stav prokazatelně zlepšil.
Zákaz vjezdu v místě každé nehody
Ve věci, v níž soud tehdy rozhodoval, šlo s vysokou pravděpodobností o výplatu protiprávní. Dotyčná společnost totiž nejprve rozhodla o rozdělení zisku tak, že byl po přídělu do rezervního fondu a pokrytí ztráty převeden na účet nerozděleného zisku. Následně byl společnosti doručen návrh na prohlášení konkursu, a teprve pak bylo - podruhé - rozhodnuto o výplatě podílu na zisku.
Až potud je tedy rozhodnutí soudu asi správné. Nejvyššímu soudu se ale nejspíš nechtělo zdůvodňovat, proč rozhodl odchylně od zákonného pravidla. Mohl se například odvolat na rozpor s pravidly poctivého obchodního styku a podobně. Místo toho se soudci pokusili vytvořit pravidlo nové, které podle mého názoru nemá oporu v zákoně ani v komunitárním právu.
V odůvodnění rozhodnutí stojí: „Lhůta ke svolání řádné valné hromady určená (počítaná) od posledního dne účetního období je logicky nejen lhůtou určující, dokdy by měla valná hromada (při řádném a obvyklém chodu věcí) odsouhlasit výsledky onoho účetního období, ale též nejzazší lhůtou, ve které lze výsledky účetní závěrky sloužící pro jednání řádné valné hromady pokládat za ty, jež mohou akcionářům sloužit jako reálný obraz účetnictví akciové společnosti, na jehož základě mohou kvalifikovaně rozhodovat o rozdělení zisku. Mimořádná valná hromada konaná v listopadu 2002 o rozdělení zisku na základě řádné účetní závěrky zobrazující účetnictví akciové společnosti k 31. prosinci 2001 rozhodnout nemůže.“
Nejvyšší soud tak z řešení konkrétního případu udělal obecné pravidlo. Laicky řečeno postupoval podobně, jako kdyby se na místo každé dopravní nehody umístila značka zákazu vjezdu. Jeho rozhodnutí zcela ignoruje běžný život obchodní společnosti.
Rozhodnutí versus praxe
Dovolte mi tento názor demonstrovat na dvou příkladech, které se v nedávné praxi skutečně staly. Příklad první: Při právním auditu (due diligence) narazila advokátní kancelář na to, že finančně zdravá cílová společnost vyplatila v minulosti podíl na zisku ve druhém pololetí. Takovou výplatu realizovala v minulosti v dobré víře řada významných společností - včetně podle mého názoru těch, které vlastní stát.
Dva roky starý judikát, o němž dnes hovoříme, však klade řadu nových otázek. Má ten, kdo dividendu vyplatil, právo na její vrácení (omyl příjemce je nejspíše omylem právním, a proto příjemce patrně není chráněn principem dobré víry)? Mají současní členové statutárního orgánu povinnost s péčí řádného hospodáře vrácení vymáhat, aby se snad sami nedopustili trestného činu? A když se jim to nepodaří, velí jim povinnosti řádného hospodáře domáhat se odpovědnosti těch, kdo dividendu - v souladu s textem zákona - vyplatili?
Příklad druhý: Mateřská společnost dluží bance 100 milionů Kč a závazek je zajištěn zástavou majetku dceřiné společnosti. Dceřiná společnost vykazuje nerozdělený zisk ve výši 200 milionů Kč a nyní si sama potřebuje vzít velký akviziční úvěr, který musí rovněž zajistit na majetku. Banka říká: „Je to jednoduché, stačí přece vyplatit dividendu mateřské společnosti, ta zaplatí svůj dluh a nic nebude bránit tomu, aby si úvěr vzala dcera.“ Jenže chyba lávky! Máme už druhé pololetí, a tak si všichni budou muset pěkně počkat do příštího března, než bude dividenda moci být podle Nejvyššího soudu vyplacena.
Řešení je jasné. Zákaz rozhodovat o výplatě dividend po půl roce ode dne, k němuž byla sestavena účetní závěrka, by měl platit pouze v případech, kdy společnost v mezidobí příslušnou část vlastního kapitálu ztratila. I kdyby se to stalo v prvním pololetí. Jasná řešení ale u nás v Kocourkově asi neplatí.