V době, kdy jsem zahájil svoji právní praxi, reguloval oblast kolektivního investování zákon o investičních společnostech a investičních fondech z roku 1992, který měl necelých 40 paragrafů. Tento zákon byl v roce 2004 nahrazen novým zákonem o kolektivním investování, který měl, považte, 141 paragrafů. A dnes přichází z dílny ministerstva financí návrh nového zákona stejného názvu jako jeho předchůdce z roku 1992, který má 628 paragrafů. Tato číselná řada je děsivá.

Extrémní bujení legislativy v oblasti kolektivního investování má hlavní důvod v oblasti evropského práva. Poslední návrh pak především ve směrnici o správcích alternativních investičních fondů, známé pod zkratkou AIFMD. Dosavadní evropská úprava se omezovala na retailové fondy kolektivního investování, které jsou nabízeny veřejnosti. Úprava byla v zásadě koncipována tak, že evropské právo sesbíralo nejpřísnější požadavky jednotlivých národních jurisdikcí, z nichž vytvořilo standard, jemuž se přiznaly výhody tzv. evropského pasu, tj. možnosti působit v jiných členských státech pouze na základě licence svého domovského státu. Ostatní fondy, které tyto standardy nesplňovaly, zůstaly ve výhradní jurisdikci členských států.

Směrnice AIFMD představuje z hlediska evropské regulace úplný tygří skok. Koncepce evropského vysokého standardu se opouští, nově se má evropská regulace kolektivního investování vztahovat na veškeré formy sdružených investic, a to i na investiční struktury private equity, venture kapitálu a podobně. Do osidel regulace kolektivního investování tak spadne jakákoli obchodní konstrukce, v níž sdružují své finanční prostředky více jak dva investoři za účelem jejich společného investování. Pokud tato struktura nebude licencovaná jako investiční společnost, půjde o zakázaný „pokoutný investiční fond“.

Dopady této regulace budou zásadní ve všech evropských státech, včetně České republiky. Fondy private equity dosud zpravidla nebyly objektem regulace, která vznikla především jako specifický způsob ochrany spotřebitelů na kapitálovém trhu. Chránit investory private equity v rámci tohoto schématu, tj. s využitím stejných regulatorních standardů i orgánů, je podle mého minimálně kontroverzní. Spíše než o ochranu se jedná o znásilnění. Tito investoři nestojí o asistenci regulatorních orgánů, limity stanovené evropskými byrokraty ani o předepsané náklady na administraci investičních schémat. Hlavním cílem směrnice AIFMD je dostat pod křídla evropských regulátorů venture kapitál ve výši 10 biliónů eur. Má tento kapitál ucpat díry v trupu projektu EU? V každém případě odkaz na ustanovení smlouvy o fungování EU hovořící o opatřeních zajišťujících svobodu podnikání se zdá být nepřípadný v situaci, je-li účelem spíše opak.

Přesto je chápána směrnice AIFMD jako velká příležitost pro byznys v České republice. Pokud by podmínky v České republice byly dostatečně přívětivé, mohla by se stát jakýmsi východním Lucemburskem pro venture kapitál s odpovídajícím přínosem pro HDP. První návrh z dílny ministerstva financí, byť nevyhnutelně lapen v osidlech evropského práva, však zatím příliš přitažlivě nepůsobí. Je zatížen legislativní nemotorností vedoucí k nepřehlednosti, goldplatingem (tj. požadavky jdoucími nad minimální standard směrnice) i celkově obtížnou srozumitelností regulatorního konceptu. Návrh zákona tak působí dojmem dokumentu, který sepsali úředníci pro úředníky. Má-li se stát Česká republika sexy přístavem pro venture kapitál, bude nutné na návrhu ještě hodně zapracovat, především však přijmout alternativní fondy jako vítané sousedy, nikoli jako hrozbu.