S myšlenkou zdanit finanční transakce v EU přišel zhruba před dvěma měsíci šéf Evropské komise José Manuel Barroso. Podle něho nastal čas, aby finanční sektor přinesl společnosti svůj příspěvek. Ten odhadl až na 55 miliard eur, které by zmíněná daň mohla ročně generovat.

V období prohlubující se dluhové krize v Evropě tato suma vypadá lákavě. I její logika je částečně srozumitelná – finanční sektor byl v době první vlny finanční krize masivně sanován ze strany států, takže se daň zdá být v tomto ohledu jistým způsobem oprávněná. Šance na její zavedení na evropské úrovni jsou však malé.

Rozdílné pozice

Důvodem skepse není jen přirozená ochrana vlastní daňové politiky jednotlivých členských zemí EU. Zdanění finančních transakcí by zasáhlo různé členské země nerovnoměrně. Není s podivem, že zásadní odpor vůči myšlence zdanit finanční transakce vyjadřuje především Velká Británie, která se oprávněně obává, že daň by primárně zasáhla londýnskou City jako finanční srdce Evropy.

Rozkol mezi Velkou Británií a dalšími odpůrci daně, například Českou republikou, na jedné straně a jejími zastánci, především Francií a Německem, bude možná sám o sobě stačit k tomu, aby se daň svého zrodu vůbec nedočkala (třebaže se v poslední době začalo uvažovat i o variantě, že když už ne všech států EU, mohla by se zmíněná daň týkat aspoň zemí eurozóny, jak minulý měsíc navrhl například belgický ministr financí Didier Reynders).

Co vyberu, to utratím?

Daň z finančních transakcí v chystané podobě je podle jejích odpůrců zcela zbytečná – pokud se na jejím zavedení nedomluví celý globální svět, její efekt bude spočívat jen v „odsátí“ finančních transakcí tam, kde daň existovat nebude, jako například do Asie.

V této souvislosti lze zmínit, že řada odborných studií poukazuje na úzkou souvislost mezi rozvinutými kapitálovými trhy a hospodářským rozvojem. Omezení finančních transakcí povede nepochybně k oslabení kapitálových trhů a k přenesení jejich těžiště pravděpodobně na východ. To Evropu spíše oslabí, než posílí.

V neposlední řadě se lze ptát, jakou sankční daň na sebe uvalí samotné předlužené evropské státy, které tak rády předhazují finančnímu trhu jejich domnělé zavinění finanční krize v roce 2008. V roce 2011 jsou to právě tyto státy a jejich současné a předchozí vlády, kdo by se měl ocitnout na pranýři.

Drahá obsluha

Daň z finančních transakcí má ale závažné nedostatky i z „technického“ hlediska. Pravděpodobné totiž je, že náklady na její zavedení by v některých zemích v poměru k jejímu výtěžku byly extrémně vysoké. Obzvlášť v případě, kdy by její splatnost měla nastat v okamžiku vlastní daňové povinnosti, jako je to předvídáno u elektronicky prováděných transakcí. Skutečně by například od roku 2014, odkdy se s její účinností kalkuluje, byly naprosto všechny zainteresované subjekty v celé EU vybaveny potřebným softwarem?

Jak by měla daň vypadat:

Předmětem daně z finančních transakcí (DFT) by měly být finanční transakce za podmínky, že alespoň jeden účastník transakce je finanční institucí usazenou v členském státě EU a jedná na vlastní účet, na účet jiné osoby či jménem účastníka transakce. Za zmíněné finanční instituce považuje směrnice mimo jiné investiční firmy, regulované trhy, úvěrové instituce, pojišťovny a zajišťovny, subjekty kolektivního investování do převoditelných cenných papírů a jejich manažery, penzijní fondy a jejich manažery, holdingové společnosti či společnosti poskytující finanční leasing.

Mezi zdaňované finanční transakce by měly patřit nákup a prodej finančních nástrojů před započtením a vypořádáním včetně dohod o zpětném odkupu a zpětném odprodeji a také včetně smluv o půjčce a výpůjčce cenných papírů. Dále by měly finanční transakce zahrnovat převod práva nakládat s finančním nástrojem jako vlastník mezi subjekty skupiny a každá rovnocenná operace obnášející přenos rizika spojeného s finančním nástrojem. Poslední důležitou skupinou finančních transakcí jsou uzavření či změny derivátových nástrojů.

Daňová povinnost má vznikat finanční instituci okamžikem provedení finanční transakce a finanční instituce ji bude muset též uhradit. Základem daně bude její cena nebo jiná forma protiplnění. Liší-li se cena sjednaná od ceny tržní, bude základem daně cena obvyklá, to znamená cena stanovená za běžných tržních podmínek. Pro operace s derivátovými nástroji by měla být základem daně základní nominální nebo jmenovitá částka, která se používá pro výpočet plateb uskutečněných na daném derivátovém nástroji (tzv. pomyslná částka), a to v okamžiku, kdy dochází k příslušné operaci (nákup, prodej, převod, změna aj.). Na takto stanovený základ daně bude následně aplikována daňová sazba toho státu, kde je příslušná finanční instituce usídlena.

Splatnost daně by měla být do tří pracovních dnů od okamžiku vzniku daňové povinnosti, s výjimkou transakcí prováděných elektronicky, kdy je splatnost v okamžiku vzniku daňové povinnosti. Směrnice dále stanoví pro účastníky transakce takzvaný princip ručení. To znamená, že všechny strany transakce, včetně osob jiných než finanční instituce, budou společně a nerozdílně povinny hradit daň z transakce v případě, že ji uvedená finanční instituce ve lhůtě nezaplatí.

Stanovení pravidel v dalších oblastech, jako jsou například výše daňových sazeb, vedení účetnictví a podávání zpráv, opatření proti předcházení daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem, bude plně v kompetenci členských států. Směrnice pouze stanoví minimální sazby daně, a to ve výši 0,1 % nebo 0,01 %  v závislosti na příslušné kategorii finančních transakce, a to vždy z hrubé částky transakce.