„Pandemie COVID-19 je zdravotní i ekonomický problém,“ píše na stránkách The Conversable Economist Tim Taylor s tím, že sociální distancování je krokem, který záměrně tlumí ekonomickou aktivitu. Jinak řečeno, recese představuje v podstatě nutný krok k udržení zdraví obyvatel. Jde o „zdravotní nutnost“. Vedle toho je ale nutná snaha o co největší prevenci dlouhodobých ekonomických škod. To mimo jiné znamená snahu zabránit osobním i korporátním bankrotům a nedopustit, aby došlo k prudkému propadu poptávky.
Taylor si všímá toho, že řada ekonomů nyní přemýšlí o možnosti „ekonomiku na nějakou dobu zmrazit“ a pak ji nechat rozmrazit ve chvíli, kdy pandemie pomine. Taylor píše, že z krátkodobého pohledu souhlasí s těmi, kteří takovou politiku prosazují. Dodává však, že se více než oni obává dlouhodobých důsledků podobných pokusů.
Například Luis Garicano tvrdí, že v současné situaci je nemístná snaha o stimulaci poptávky. Vlády se všemožně snaží naopak o její utlumení, jelikož chtějí po lidech, aby zůstali doma. Politika by namísto toho měla být zaměřena na úspěšné rozmrazení hospodářství, které by, „doufejme, mohlo nastat za tři až šest měsíců“.
Pierre-Olivier Gourinchas se zase domnívá, že v krátkém období platí následující: Čím většího zploštění epidemických křivek chceme dosáhnout, o to prudší bude křivka recese. Příkladem může být Čína nebo Itálie, kde sociální distancování vede k uzavírání škol, univerzit, podniků, které nevyrábí zboží základních potřeb a podobným krokům. Někteří lidé budou sice schopni pracovat z domova, ale i tak dojde k prudkému poklesu produktivity.
Ekonom dodává, že moderní ekonomika je provázána mnoha vztahy a náhlé zastavení může lehce způsobit dominový efekt, kdy se každý ze svého pohledu chová racionálně, ale kolektivně vytváří katastrofu. Taylor k tomu dodává, že vzniklé ekonomické ztráty by měly být „socializovány“, tedy rozprostřeny napříč celou společností. Ekonom odhaduje, že ve Spojených státech by to mohlo vést k růstu míry vládního zadlužení o 5 procentních bodů.
„Pokud by to vše bylo jen o zvýšení vládního dluhu, bylo by rozhodování jednoduché,“ míní Taylor. Jenže tak tomu podle něj není už proto, že nemáme jistotu, za jak dlouho pandemie pomine. Měli bychom se tak ptát, zda je současná politika něčím, co bychom byli ochotni opakovat v následujících letech. Nebo zda jde o kroky, které bychom v případě pandemií mohli opakovat třeba každých deset let.
Taylor také míní, že v praxi není tak jednoduché přestat s různými výdajovými programy a pomocí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pomoc korporátnímu sektoru se pak podle jeho tvrzení často koncentruje na velké firmy a ty, které mají vazby na politiky. V USA mají být příkladem letecké společnosti, které mají velkou část zaměstnanců v odborech, tudíž mají velkou politickou váhu. Naopak restaurace ničím takovým nedisponují, i když jako celek zaměstnávají obrovský počet lidí.
Je také jednoduché říci, že epidemie by neměla vést k vlně bankrotů a Taylor s tímto pohledem souhlasí. Dodává ovšem, že mezi firmami jsou velké rozdíly v tom, jak obezřetně a zodpovědně se chovají, což se projevuje třeba v jejich míře zadlužení. Také někteří lidé si nepůjčují více, než kolik jsou schopni splatit i v případě vážnějších problémů. Jiní jsou zase méně zodpovědní. Pokud pak vláda začne finančně pomáhat těm, kteří se dostali do problémů, je tato pomoc vychýlena směrem k těm méně zodpovědným.
„Ekonomika není stroj, který se dá jen tak vypnout a zapnout,“ míní Taylor. Některé plánované projekty se tak nakonec nikdy neuskuteční, dojde k dlouhodobému narušení vztahů mezi firmami i lidmi ve firmách. Dojde k narušení důvěry, může nastat větší posun k aktivitám prováděným přes internet. Lékaři mohou přecházet na virtuální prohlídky, může nastat velká vlna online vzdělávání. Řada těchto změn může přetrvat i po pandemii a bude ekonomiku měnit ještě dlouho po ní, uzavírá Taylor.
Zdroj: The Conversable Economist, VoxEU