Bylo by nám lépe bez centrálních bank, nebo je lépe s nimi? Pokrizové roky jasně ukázaly, že ve společnosti panuje značné nepochopení toho, jak centrální banky fungují, co jejich činnost přináší a co bere. V tom lepším případě vede toto nepochopení k sebereflexi samotných centrálních bankéřů a ke zlepšení jejich práce a komunikace. V tom horším přináší návrhy na zavedení zlatého standardu, či podobné návraty do minulosti, založené na vyřčeném, či implicitním předpokladu: Centrální banky více škodí, než prospívají.
Podle tohoto extrému bychom bez centrální banky v dnešním slova smyslu nemuseli čelit finančním krizím, inflačním umořováním dluhů a dalším jevům, které nás na ekonomické rovině nejednou potrápily. Tento pohled nebere v úvahu to, že centrální banky jsou také schopny proti krizím bojovat, stimulovat ekonomiku v době útlumu a naopak jí brzdit v době přehřívání. Základem je tu totiž tvrzení, že banky v první řadě tyto neduhy způsobují. A tudíž nám moc nepomůže, když je pak dovedou částečně mírnit.
Za druhý extrém můžeme svým způsobem považovat ECB posledních let. Tedy centrální banku, která je dosti aktivní a svými kroky musí dokonce suplovat činnost, kterou by měl vyvíjet někdo jiný. Tedy zejména vlády na straně dluhové a fiskální udržitelnosti a regulátoři na straně stability finančního systému. Je pravděpodobné, že pravda s malým „p“ se i tu nachází mezi těmito dvěma extrémy.
Možností, jak náklady a přínosy existence centrálních bank měřit je celá řada. Těmi nejrelevantnějšími by asi měl být jejich dopad na inflaci, produkt a asi hlavně nezaměstnanost. I inflace a její pozitivní a škodlivé dopady nás totiž v konečném důsledku také zajímá jen proto, jak se nakonec projeví na našem blahobytu a tudíž z velké části na dostupnosti a kvalita pracovních míst. V USA je v tomto ohledu realita celkem jasná: Volatilita a výše nezaměstnanosti se přes všechny pokračující cykly, krize a fluktuace díky práci Fedu postupně zlepšovaly. A nyní se objevila nová studie, která se zajímavým způsobem dívá na více zemí.
Autory studie „Central banks: Evolution and innovation in historical perspective“ jsou Michael Bordo a Pierre Siklos. Ti mimo jiné ukazují následující tři grafy v nichž je skutečný vývoj inflace v USA, Švýcarsku a Kanadě před tím, než tam začaly být aktivní centrální banky. V grafech je také modelovaný vývoj inflace, který ukazuje, jak by se inflace vyvíjela, kdyby centrální banky v dané době již fungovaly a sledovaly aktivní proticyklickou politiku.
První graf z USA ukazuje, že mezi skutečným a modelovaným vývojem není zase takový rozdíl ve výši a volatilitě inflace. I když od přelomu století již bychom asi mohli hovořit o lepší modelové situaci. Autoři studie tu také poukazují na to, že Fed byl primárně vytvořen jako nástroj pro dosažení větší finanční stability:
![a](/Fotobank/a695d850-6866-44d3-812c-2ccf490a715d?width=500&height=378&action=Resize&position=Center)
Druhý graf je extrémem hovořícím jednoznačně pro aktivní centrální banku. Model totiž napovídá, že pokud by ve Švýcarsku začala banka fungovat dříve, v dlouhodobém průměru by se inflace mohla pohybovat na stejných úrovních jako bez ní. Ovšem volatilita by byla značně nižší a to by bezesporu bylo znatelným přínosem:
Ze třetího obrázku vidíme, že Kanada je na první pohled druhým extrémem – existence aktivní centrální banky by na konkrétním vývoji v podstatě nic nezměnila. Jenže jak podotýká studie, v této zemi i v popsaných letech fungoval systém, který sice formálně centrální bankou nebyl ale do určité míry fungoval tak, jako ona.
![c](/Fotobank/667044c4-8bbd-4ae7-8692-2ffb869b91e2?width=498&height=339&action=Resize&position=Center)
Nemáme tu tedy černobílý obrázek. Nicméně pokud přijmeme relevanci popsané metodologie, nevypadá to, že by centrální banky byly úplným krokem mimo a my potřebujeme monetární revoluci. A ono je vždy dobré si připomenout, že pro aktivní monetární politiku a dokonce pro QE byl i Milton Friedman. Rok 2018 bude z hlediska monetárního dalším z těch, kdy se budeme plavit v neprobádaných vodách. Tentokrát to ale na rozdíl od dlouhé řady pokrizových let bude směrem ke globálnímu monetárnímu brzdění. Doufám, že se potvrdí to, co tvrdím výše.