Češi se stále bojí investovat. Správci aktiv a investic pořád čekají, kdy se konečně začnou v oblasti financí nějak vzdělávat. Když už ne dospělí, tak aspoň děti. Podle Romana Pospíšila, partnera Institutu pro finanční poradenství, který se návyky investorů i finančním vzděláváním zabývá dlouhodobě, tkví ale problém úplně jinde než ve finančním vzdělávání.
Patria Online: Relativně nízká ochota Čechů, Moravanů a Slezanů investovat je stále spojována s nízkou úrovní finanční gramotnosti. Blýská se na lepší časy?
Pochybuji. Než lidé překonají všechna traumata z 90. let a naučí se jinak přistupovat k úsporám, uteče hodně času. Navíc – pořád se bavíme jen o návycích a ne o tom, že většina obyvatel této země nemá peněz nazbyt. A tak si ani nedovolí s nimi podstupovat nějaké riziko.
Patria Online: Ani efektivnější finanční vzdělávání nepomůže?
Ne, problém jde totiž podle mě jinudy. A pokud máte na mysli výuku finanční gramotnosti na školách, tak je zatím stále v plenkách. Je povinná od školního roku 2013/2014. Tedy máme za sebou tři roky, ale to je na skutečné zlepšení málo. A především – podíváte-li se do Rámcového vzdělávacího programu, co má žák zvládnout, nenajdete tam například téměř nic o spoření.
Patria Online: Takže na tom budeme s finanční gramotností a spořením stále špatně?
A jsme na tom opravdu tak špatně? Stále dokola se objevuje, že třetina Čechů nemá úspory ani na tři měsíce života. Jenže v tomto ohledu jsme na tom pořád ještě mnohem lépe než třeba Američani. Kteří přitom investují opravdu hodně. A ne o moc hůře než velká část Evropanů. Některé průzkumy odhadují, že až 60 % obyvatel ve vyspělých zemích a zemích OECD má úspory na tři měsíce a méně.
Patria Online: Představují tedy finanční gramotnost a investice spojité nádoby či nikoliv?
Je důležité, že jste použil nikoliv termín vzdělávání ale gramotnost. Ta se totiž získává nejen ve škole, ale i praxí. A tady jsou vedle tradice a kulturních zvyklostí zjevné příčiny, proč se u nás akcím a fondů stále vyhýbáme.
Patria Online: Konkrétně?
Za prvé, negativní zkušenosti s kuponovou privatizací. Profesionálovi se to může zdát jako dávná historie, jako stále omílaná písnička. Ale v lidech stále tyto zkušenosti přetrvávají. Většina z nás si uchovává negativní informace pečlivěji než pozitivní. A paměť pracuje především se symboly, s obrazy apod. V okamžiku, kdy se něco takového objeví, zbystří pozornost. Lze si to představit asi tak, jakoby se nám před očima přehrál film, nebo spíše negativní záznam.
Patria Online: Proč to tak je?
Protože po tisíciletí byl takový princip reakce na vnější podněty podmínkou přežití.
Celé transformační období spojené s pojmem „tunelování“ představuje pro leckoho dodnes trauma. A traumata se jak známo dokonce přenášejí i přes generace. Když si k tomu přidáme sklon k cynismu, typický pro dnešní obyvatele české kotliny, máme tu průšvih ještě na pěkně dlouho.
Vždyť podle průzkumu společnosti Partners z loňského roku považuje pouhá desetina obyvatel České republiky fondy za bezpečné a regulované subjekty. Ano, jen desetina tuší, že podléhají regulaci. Třetina se stále bojí krachů a tunelů. To není kvůli absenci finančního vzdělávání na školách nebo pro sociálně vyloučené skupiny. To je kvůli 90. létům.
Patria Online: Takže ta stokrát omílaná pravda, ze které se už stalo klišé, pořád platí?
Platí a dlouho platit bude. Zvlášť dokud nepřijde nová zkušenost.
Tím se dostáváme k bodu, který bychom mohli uvést slovy: „Za druhé“. Na rozdíl od drtivé většiny vyspělého světa u nás neproběhla úspěšná penzijní reforma. Občané České republiky byli masírování tvrzením, že celý svět od spoření na penzi ustoupil. Příklad Polska, Maďarska a Slovenska se vydával za „celý svět.“ To je klasická manipulace učebnicového typu, kdy se výjimka vydává za pravidlo.
Nejenže většina států OECD má silné spořicí pilíře, ale v některých zemích dosahuje podíl akcií na jejich aktivech až 30 či 50 %. A nejde o žádné rozvíjející se, experimentující ekonomiky, nýbrž třeba o USA, Austrálii či dokonce Rakousko. Namísto toho, aby úspěšná reforma naučila lidi investovat, přišel krok zpátky k náruči státu a ještě nové trauma – bezprecedentní krize 2008.
A za třetí, když už se někdo snaží lidi vzdělávat ve financích, jde často spíš o téma úvěrování.
Patria Online: To je asi logické, vzhledem k počtům osobních bankrotů a exekucí.
Nemohu to doložit žádnými průzkumy, ale osobně mám pocit, že většina lidí se v tomto ohledu chová zodpovědně. A to i podle lidí s nízkými příjmy, které osobně znám. Nezapomínejte, že všichni máme tendenci vnímat do nebe volající příklady jako ukázku toho, kam „až to zašlo“. A taky, že média pracují s emocemi, a proto nás stále straší.
Spíš si v tramvaji všimnete někoho, kdo vypadá asociálně, než člověka spořádaného. Občas vám možná někdo řekne o příbuzném či známém, který se nezodpovědně zadlužil. Ale málokdo povypráví o sousedovi, který se chová zodpovědně. Loni vyhlásily soudy asi 16,5 tisíce osobních bankrotů. V absolutním vyjádření je to sice hrozivé číslo, neboť jde o město asi jako Pelhřimov, Neratovice nebo Rakovník. Ale relativně jde stále o zhruba dvě desetiny obyvatelstva v produktivním a poproduktivním věku.
Je pravda, že u exekucí jsou čísla mnohem horší. Celkově už jich je od jejich zavedení okolo 2,5 milionu. Ale je také pravda, že se většina objevuje ve stejném okruhu osob, které mají exekucí několik. A také, že zhruba polovina míří na bagatelní pohledávky do deseti tisíc korun. A řada jde i proti firmám. Mnohé končím uhrazením dluhu bez nějakého masakru.
Patria Online: Podle vás ta alarmující čísla až tak alarmující nejsou?
Mnohdy jde o lidské tragédie. Takže označit to za okrajovou záležitost, by bylo stejně necitlivé, jako označit za bezvýznamný teroristický útok takový, při kterém zemře „jen pár“ lidí. Ale ani úspěšné finanční vzdělávání nezmění nic na tom, že část lidí se vždy bude chovat nezodpovědně a další část se dostane třeba i ne vlastní vinou do nějaké spirály, ze které není úniku. A také, že stát stále hýčká lichváře, proti nimž efektivně ještě nic neudělal. Jediné, co proti nim jde – zákon o spotřebitelském úvěru – přišlo z EU a soudy to nevyužívají. Stejné je to z bagatelními pohledávkami, z nichž vznikají tragédie v řádech statisíců a milionů. Aspoň tady se snad pomalu něco děje.
Patria Online: Děti podle vás chápou, že půjčovat si bez rozmyslu je nebezpečné?
Ty, které se ve škole zapojují do diskusí, to chápou velice dobře. V průzkumu, který jsme loni prováděli na vzorku asi 200 žáků, plných 83 procent uvedlo, že by si lidé měly půjčovat je na dům či byt a dopředu by si měly spočítat, zda dokáží půjčku splatit.
Patria Online: Jak je to možné, když výuka finanční gramotnosti moc nefunguje?
Finanční gramotnost učí učitelé, kteří vystudovali něco jiného a nemají ani dostatečně kvalitní podklady. Takže si těžko připraví kurz, který to téma pokryje. Proto se děti těžko naučí investovat a spořit cíleně namísto pouhého odkládání toho, co zbyde.
Ale pokud jde o domácí rozpočet nebo lichvu – vždyť to jsou nesmírně jednoduché věci. A když učitel používá selský rozum, stojí ke třídě čelem, udržuje s dětmi oční kontakt a diskutuje s nimi, dokáže víc než super kvalifikovaný pedagog, jenž stojí ke třídě zády, protože pořád píše na tabuli nebo sleduje dataprojektor.
Jen se ten aktivní učitel obsahově nedostane přes ty „selské“ základy. Proto nevěřím, že výuka finanční gramotnosti v dnešní podobě naučí budoucí generace investovat. To může změnit jen celková změna společenského klimatu. A posun od stále sílícího státního paternalismu k osobní odpovědnosti. Nic takového se ale neděje. Naopak začneme zdaňovat zpropitné v restauracích.
Patria Online: Máte za sebou druhý ročník Investování hrou, v jehož rámci se děti rozhodují o nákupu fiktivních akcií na základě ekonomických informací. Máte z nich stejně dobrý pocit jako loni?
Ano. Děti dokáží ve 14 letech interpretovat ekonomické informace až neuvěřitelně dobře. Lépe než dospělí, kteří jsou již zmasakrovaní myšlenkovou uzavřeností. Zvlášť, když se jim dostávají formou hry. To se pak o nich dokážou i pohádat o přestávce. Děti se novým podnětům zdaleka tolik nebrání. A chápou třeba i rozdíl mezi dynamickou a konzervativní investicí, mezi IT a potravinářstvím. Vítězná škola ze Sušice, která se účastnila již podruhé, znovu vyhrála hlavně díky tomu, jak skvěle děti odhadly nástup krizí.
Když to vyprávím, málokdo mi věří. Ale i zástupci letošního partnera soutěže byli překvapení, jak racionálně se děti rozhodují. Takže i když obecně platí, že správné a špatné návyky se získávají už v dětství, tak stále jádro problému vidím jinde než na školách.
Ing. Roman Pospíšil – většinu své profesní kariéry se orientoval na komunikaci, média a propagaci. Více než 12 let pracoval jako ekonomický novinář v Hospodářských novinách, Právu, Slovu a Euru. Patři k prvním burzovním zpravodajům po obnovení českého akciového trhu. V r. 2004 se stal mediálním a PR konzultantem. O rok později založil spolu s dalšími kolegy agenturu Svengali Communications. Pracoval především pro klienty ze světa financí, ale i veřejného sektoru. Vytvořil několik projektů finančního vzdělávání pro základní školy. Od r. 2015 se spíše než public relations věnuje vzdělávání klientů v oblasti sebeprezentace, komunikace, ochrany proti manipulacím a mediální komunikace. Je spoluautorem vzdělávacích publikací Co s tou krizí a Co s tou penzí. V současnosti působí především jako partner společnosti Institut pro finanční poradenství.