Minulý sloupek jsem věnoval tématu záporných úrokových sazeb, které by podle mého názoru poškozovaly ekonomiku. V rámci zpětných vazeb se ke mně dostal názor, že nízké úrokové sazby ale pomáhají stabilizovat bankovní respektive finanční sektor.
Možná, že toto byla pravda v minulosti. Někdy po roce 2008 v době deleveragingu a záchranných programů. A i o tom by se dalo mnoho napsat a polemizovat. Avšak nyní jsem přesvědčen, že bankovní sektor není jen čistým beneficientem nízkých úrokových sazeb. Dovolím si proto proti tomuto názoru zde zveřejnit několik protiargumentů.
Tlak na úrokovou marži
Velké množství likvidních peněz s sebou v oblasti poskytování komerčních úvěrů přináší existenci tzv. „buyers market“, neboli trhu, kde mají poptávající velkou možnost vybírat si mezi poskytovateli produktu, kterého je nadbytek. Vzhledem k tomu, že úvěry, respektive peníze už z definice, jsou navíc dosti homogenní produkt, nemají banky mnoho způsobů jak si navzájem konkurovat, kromě konkurence cenou. To lze vidět nejen v oblasti hypoték, kde úrokové sazby pod 2 % s fixací na 5 a více let jsou nyní běžné, ale i v korporátních a spotřebitelských úvěrech. Pokud chcete půjčit peníze, nemáte nouzi o nabídku. Tomu všemu konkuruje navíc ještě trh dluhopisů a peer-to-peer lending platformy, které jsou z části poháněny politikou nízkých úrokových sazeb, konkrétně lidmi, kteří hledají umístění pro své finanční přebytky.
Banky by sice mohly tento problém řešit účtováním záporných úrokových sazeb, ale to je jen částečné řešení, a také vůči privátním klientům se jim to (zatím?) nechce udělat.
Ve výsledku u bank pozorujeme, že i přes roční cca 10 % nárůsty bilančních sum v posledních 5 letech, klesají jejich čisté úrokové výnosy o zhruba 2-4 % ročně. Neboli, již jsme v té části křivky reakce bankovních výnosů na navýšení měnové báze, kdy výnos pro banky nejen že neodpovídá jejímu nárůstu, ale dokonce klesá.
Tlak v ALM (Asset Liability Management)
ALM je nyní v podstatě jediný velký zdroj zisků, který banky mají. Banky historicky vydělávaly vždy na třech věcech. Ve dvou z nich čelí obrovské konkurenci. Na úrocích z úvěrů, kde mají nyní konkurenci dluhopisů, úvěrových společností, peer-to-peer, atd., ale hlavně nadmíry likvidity, a na platbách, kde je konkurence také dost v podobě třetistrannových nástrojů.
Třetím zdrojem zisku bank je schopnost udržet rozdíl mezi časovou strukturou aktiv a časovou strukturou pasiv, kdy pasiva mají kratší splatnost. Tuto výhodu mají garantovanou regulatorně a dokážou ji udržet jen díky věřiteli poslední instance v podobě centrální banky. Žádný jiný subjekt než banka ji nyní nemůže získat a tak tento zisk monopolní povahy je chráněn bariérami vstupu do odvětví.
Při pohledu na výsledovky bank je to jejich dominantní zdroj zisku. Tento zdroj ale vysychá z podobných důvodů, jako u předchozího bodu. Pro banky je extrémně složité nalézt vhodné umístění přijatých depozit tak, aby přinášela alespoň nějaký výnos. Nyní ho povětšinou realizují na dluhopisech nakoupených před mnoha lety s kupony např. 5 %. Ty se ale dnes blíží do splatnosti, jejich podíl v bilancích bank klesá a banky proto umísťují depozita s čím dál tím menším výnosem.
Nutnost plnění regulatorních kritérií Basel III
Banky musí plnit určité poměrové ukazatele. Ve vztahu k aktivům musí být dostatečně kapitálově vybaveny pro jejich financování (krytí úvěrového rizika kapitálem) a obecně struktura pasiv by neměla být jen krátkodobě profilována (ukazatel NSFR dle CRR více Zde). Pro udržení své likvidní pozice a zmírňování likvidního Gapu (rozdílu mezi objemem aktiv a objemem pasiv se stejnou dobou splatnosti) pak banky musí držet dostatečné množství kvalitních likvidních aktiv. To jde ale v současné době dosti těžko, když velká část těchto aktiv je v bilancích centrálních bank za účelem provádění kvantitativního uvolňování. Další velká část je v držení soukromých subjektů, které na nich chtějí realizovat alespoň nějaký výnos.
Ve výsledku se tak plnění kritérií Basel III v této oblasti bankám velmi prodražuje. Ať už v podobě ušlého úrokového výnosu, plateb vyšších tržních cen za kvalitní likvidní aktiva, či provozních nákladů na hledání alternativních řešení.
Portfolia podílových fondů
Banky nemají problémy jen na úrovni své bilance. Při prodeji strukturovaných a zajištěných fondů se k vytvoření „zajišťovací“ části alokace fondu využívají cenné papíry, které dokážou poskytnout s velmi vysokou pravděpodobností 100% návratnost vloženého kapitálu. Rovněž se pro tento účel používají určité typy depozit. Vedle takovýchto nástrojů jsou pak ve fondech často deriváty, které mají zajistit požadovaný výnos.
Problém je, že prvně jmenovaných instrumentů je na trhu stále méně a méně a emitenti mají problém fondy dle stávajících statutů postavit.
Fondy pojišťoven
V případě komerčního pojištění, ať už pro případ pojištění s výplatou rezervotvorného typu nebo rizikového typu, musí pojišťovny vytvářet určité rezervy ke krytí těchto rizik. Opět zde ale naráží na jeden problém. Vhodné cenné papíry jsou v bilancích centrálních bank a nikoli na trhu. Právě pomocí nákupů těchto cenných papírů centrální banky dodaly do systému likviditu. Pojišťovny proto využívají méně kvalitní nástroje, s horším ratingem, byť díky uměle stlačeným výnosovým mírám tyto horší cenné papíry nabízí průměrný až podprůměrný výnos. Neboli drží horší cenný papír s výnosem, jaký před několika málo lety získávaly z instrumentu s ratingem AAA.
Zatím to nikomu vážný problém nezpůsobuje, ale ve chvíli větších rizikových událostí, které by přišly v nějaké posloupnosti či shluku, by pro pojišťovny potažmo zajišťovny, mohl být problém, z čeho mají vyplácet pojistná plnění. V případě životních pojištění pak budou vyplácet nižší výnos a u neživotních poskytovat nižší krytí škod.
Pokud to někomu přijde jako sci-fi, tak pro připomenutí dodávám, že to není tak dávno, co zbankrotovala největší pojišťovna na světě AIG…
Výše jsem vypíchl pár bodů, kde si myslím, že politika úrokových sazeb finančnímu sektoru škodí. Dalo by se namítnout, že naproti těmto negativům jde bankám na pomoc politika levných peněz v tom, že pomáhá financovat jejich obchody, aby mohly přečkat množství špatně klasifikovaných úvěrů. Množství klasifikovaných úvěrů je ale nyní nejnižší od roku 2007. Navíc, i kdyby bylo toto množství vysoké, tak nevěřím, že lékem je schovat tyto špatné úvěry „za závoj z levných peněz“. Nemluvě o tom, že si tím vytváříme obdobný problém do budoucnosti…
Kvantitativní uvolnění bývá mnohem více zdůvodňováno jako podpora ekonomiky a hospodářského růstu. O tom možná ale někdy příště.