Ukrajina se nyní nachází, společně s jejími dalšími potížemi, v rozhodujícím souboji s jejími věřiteli. Investoři, kteří drží dluhopisy s vysokým výnosem – z nichž mnoho zakoupili po Ruské anexi Krymu a následných masivních slevách – požadují být vyplaceni v plné míře. Ukrajinská vláda argumentuje, že finanční těžkosti země – zejména ekonomické efekty konfliktu a pád hodnoty hřivny – učinily dluhové břemeno neudržitelným.
Výsledek této patové situace by mohl určit budoucnost Ukrajiny, stejně jako vojenská konfrontace s Ruskem. Nedávný vývoj nastavil takový kurz země, který by byl až donedávna nepředstavitelný. Poprvé v post-sovětské historii Ukrajiny je zde vláda, která je ochotna a schopna provést reálné reformy. Nicméně, pokrok Ukrajiny by snad nemohl být křehčí než je. Bez nějaké formy dluhové úlevy by se snadno mohl ztratit.
Něco málo před rokem neměla Ukrajina řádně zvoleného ani prezidenta, ani zastupitelský a fungující parlament. Politická scéna byla silně fragmentovaná. Občanská společnost byla sice povzbuzena revolucí na Majdanu, která vyhnala bývalého prezidenta Viktora Janukoviče, ale byla zmatená. Debata okolo asociační dohody s Evropskou unií, spolu s Ruskem podporovanou vzpourou na východě země, vyvolali napjatou situaci okolo rozdílů, které dříve nehráli žádnou nebo jen malou roli v životech obyvatel Ukrajiny.
Od parlamentních voleb z října se však Ukrajina začala vzpamatovávat. Ruská intervence se do určité míry minula účinkem, když upevnila podporu pro evropskou orientaci země. Východní Ukrajina by možná volila jinak než zbytek země, ale naprostá většina voličů se vyjádřila ve prospěch Evropy. Voliči také řekli ne nepřátelské formě nacionalismu a nechali krajně pravicové extremistické strany na okraji zájmu.
Výsledkem voleb byla formace vládní koalice o pěti stranách, Ačkoliv na pohled chatrná a křehká, držela se obdivuhodně dobře. Někteří její členové ukázali znepokojivě populistické tendence, ale analýza volebních vzorů v parlamentu ukázala, že zatím byla koalice schopna najít shodu a to i v obtížných tématech. Vláda mimo jiné dokázala prosadit zvýšení cel na plyn o 450% (z absurdně nízké úrovně). Neshody jsou relativně mírné.
Výsledkem je, že klíčové ukrajinské instituce procházejí fundamentálními změnami. Centrální banka – kdysi na výplatní listině ukrajinských oligarchů, kteří výměnou za úplatky dostávali informace o kurzech a likviditě – přešla pod kontrolu guvernéra oddaného reformě a obklopeného profesionálním týmem. Energetickému monopolu Nafotgaz, dříve žumpě pro nezákonné transakce, se během roku podařilo zdánlivě nemožné: učinit Ukrajinu prakticky nezávislou na přímé vnější dodávce plynu z Ruska a to minimálně na rok.
Asi největší úspěch Ukrajiny je v založení Národní reformní rady. Ač původně určena ke koordinaci reforem mezi ministerstvy a monitoringu jejich implementace, začala také sloužit jako důležitý nástroj k diskuzi a zajištění soudržnosti mezi rozdílnými úřady vlády. Tato role je důležitá zejména vzhledem ke konstituční nejednoznačnosti vzniklé návratem zpět k parlamentnímu systému a také nesnadnému soužití prezidenta Petra Porošenka a premiéra Arsenije Jaceňuka ve vládě. Setkání se konají každé tři týdny a účastní se jich prezident, premiér a jeho celý kabinet, což poskytuje platformu pro řešení třecích ploch.
V čase mezi jednáními asistuje speciální kancelář rady pro projektový management v přípravě a implementaci klíčových reforem ministerstev. S podporou Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, Nadace mezinárodní renesance financované Georgem Sorosem a bilaterální asistence od (kromě jiných) švédské vlády, byla kancelář schopna najmout personál za tržních podmínek, což umožnilo zvýšit kvalitu vládní administrativy.
Ukrajinská vláda také profituje z expertíz lídrů privátního sektoru. Zástupce vedoucího prezidentské administrativy Dmytro Shymkiv, který řídil Národní reformní radu, byl dříve CEO ukrajinské pobočky . Ministryně financí Natalie Jaresková a ministr ekonomického rozvoje a obchodu Aivaras Abromavicius byli oba investičními bankéři (a ani jeden z nich nebyl občanem Ukrajiny, když se stali členy vlády). Ministr infrastruktury Andriy Pivovarsky, také bývalý investiční bankéř, byl donedávna CEO firmy Continium, jedné z největších holdingových firem v zemi. Každý z nich hrál klíčovou roli v protlačování reformní agendy a to za plat řádově nižší, než který pobírali v předchozích pozicích. Někteří dokonce zaměstnali personál za vlastní peníze.
V průběhu toho všeho je ambiciózní agenda vlády a prezidentské administrativy sledována nabuzenou občanskou společností. Jak poznamenal Soros, Ukrajina má pravděpodobně nejaktivnější občanskou společnost v Evropě. Jeden z nejzajímavějších počinů země je VoxUkraine, bloggerská platforma založená dvěma ukrajinskými profesory ekonomie žijícími v USA, Yuriy Gorodnichenkem a Timofiy Mylovanovem. Bojují za moderní rozhodovací proces založený na důkazech a neustále přicházejí s novými, konstruktivními způsoby jak testovat a zkoušet vládu a její domněnky.
Nicméně, navzdory všemu tomu progresu hraje všechno proti Ukrajině. Vláda bojuje nejméně ve dvou válkách naráz – snaží se postavit hluboce zakořeněné oligarchii, zatímco musí odrážet nepřátelského východního souseda. Další komplikace – ve formě prudce klesající ekonomiky – jsou něco, co si nemůže dovolit.
Sázky by nemohly být vyšší. Poprvé od doby, kdy v roce 1992 země dosáhla nezávislosti, má Ukrajina jasné směřování a vládu schopnou podpořit reformy. Jsou tu signály, že sevření oligarchy se začíná uvolňovat, což je částečně důsledek i konfliktů mezi nimi. EU a USA se snaží pomoci s vyřešením konfliktu s Ruskem. Privátní věřitelé Ukrajiny proto nyní musí udělat svůj krok – uznat ekonomickou a politickou situaci země a akceptovat “ostříhání“ svých dluhopisů. Jak ukrajinská ekonomika, tak její politický systém si nemohou dovolit opak.
Erik Berglof, profesor a ředitel Institute of Global Affairs na London School of Economics, je bývalým hlavním ekonomem v EBRD.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org