Desetiletí předcházející finanční krizi z roku 2008 se neslo ve znamení obrovských nerovnováh globálního obchodu, neboť Spojené státy vykazovaly velké bilaterální deficity, zejména s Čínou. Od chvíle, kdy krize dosáhla dna, se tyto nerovnováhy podařilo částečně zvrátit, když se obchodní deficit Ameriky vyjádřený jako podíl HDP snížil z maxima ve výši 5,5% dosaženého v roce 2006 na 3,4% v roce 2012 a čínský přebytek klesl během téhož období z 7,7% na 2,8% HDP. Je to však jen dočasná korekce, nebo se blížíme nalezení nové dlouhodobé rovnováhy?
Mnoho lidí uvádí jako důkaz nastolení trvalejší rovnováhy „onshoring“ neboli návrat výrobních kapacit, které se dříve přesunuly na rozvíjející se trhy, zpět do USA. Například firma vybudovala nové továrny v Texasu a Arizoně a společnost plánuje přesunout výrobu praček a ledniček do Kentucky.
Několik ukazatelů naznačuje, že po desetiletích setrvalého úpadku je konkurenceschopnost výroby v USA skutečně na vzestupu. Zatímco v rozvojových zemích se náklady práce zvýšily, v USA zůstávají relativně stabilní. Reálný efektivní směnný kurz (REER) očištěný o jednotkové náklady práce americké výroby klesl od roku 2001 o 30% a od roku 2005 o 17%, což naznačuje rychlou erozi výhody nízkých nákladů na rozvíjejících se trzích – a poskytuje značnou vzpruhu americké konkurenceschopnosti.
Revoluce kolem břidlicového plynu v USA, která odstartovala v letech 2007-2008, navíc slibuje podstatné snížení energetických nákladů. A americký podíl na celosvětovém exportu výrobního zboží, který v letech 2000 až 2008 klesl o 4,5 procentního bodu, se stabilizoval – a v roce 2012 se dokonce o 0,35 procentního bodu zvýšil.
Bližší zkoumání však odhalí, že údaje za léta 1999-2012 poskytují jen málo důkazů o významném onshoringu americké výroby. Tak především podíl americké domácí poptávky po výrobcích, kterou uspokojuje dovoz, nevykázal žádné známky obratu. Naopak offshoring výroby se o 9% zvýšil.
Tento trend se týká i sektorů, jimž dominuje dovoz z Číny, kde náklady práce stoupají. V sektorech, kde čínský dovoz pokrýval v roce 2011 alespoň 40% celkové poptávky, se dokonce podíl dovozu zvyšuje rychlejším tempem než v celém výrobním sektoru.
Jsou-li navíc relativní náklady práce významným hnacím motorem amerických směnných relací (relativních cen exportu ve vztahu k importu), měly by sektory náročnější na pracovní sílu zaznamenat větší pokles. Data však poskytují této verzi jen malou oporu.
Jediný solidní důkaz vzestupu americké konkurenceschopnosti pramení z prudkého růstu produkce břidlicového plynu. Sektory s velkými energetickými požadavky, jako je chemická výroba, zažily daleko nižší zvýšení podílu dovozu než energeticky méně náročné obory, jako jsou počítače a elektronika. To naznačuje, že v energeticky náročných sektorech s vyšší pravděpodobností dochází k onshoringu.
Obecněji vzato se zdá, že údaje o americké domácí produkci nejsou v souladu s chováním REER a s tím, že tento ukazatel naznačuje podstatné zvýšení konkurenceschopnosti. Tento rozpor do značné míry odráží nízký a opožděný průmět směnného kurzu do amerických dovozních cen, který souvisí s jedinečnou výhodou Ameriky spočívající v tom, že více než 90% dováženého zboží je oceňováno v její vlastní měně, přičemž ceny dolaru zůstávají vždy deset měsíců beze změny. I za podmínky vyjednání nových cen je tento průmět docela nízký – desetiprocentní znehodnocení dolaru se po dvou letech jeví jako kumulativní tříprocentní zvýšení dovozních cen. Rovněž odtrženost amerických směnných relací od mnohem volatilnějšího REER odpovídá nízkému a opožděnému průmětu směnného kurzu.
Důkazy hovoří jasnou řečí: tvrzení, že se výroba vrací do USA, jednoduše neobstojí. Vzhledem k tomu, že růst nákladů práce v rozvíjejících se ekonomikách a pokles amerických cen energií jsou relativně čerstvé události, mohly by podíly dovozu samozřejmě za několik let začít klesat. Protože však takový výsledek zdaleka není jistý, nemohou se USA spoléhat na to, že rychlý vzestup konkurenceschopnosti výroby se stane základem jejich hospodářského zotavení.
Federico Díez je ekonomem bostonské Federal Reserve Bank. Gita Gopinathová je profesorkou ekonomie na Harvardově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org