Irsko se před nedávnem vymanilo ze sevření rámce „sanace výměnou za úsporná opatření“, který trojka (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) vytvořila pro zadlužené členské státy eurozóny, a stojí v čele hospodářského zotavení měnové unie. Evropští politici včetně bývalého prezidenta ECB Jeana-Claudea Tricheta již dali najevo, že sveřepá irská oddanost úsporným opatřením je modelovým příkladem pro ostatní.
Skutečně? Není to tak dávno, co byl i hospodářský zázrak Irska pokládán za modelový příklad – časopis Economist ho v roce 1997 velebil jako „zářící světlo Evropy“ –, který přitahoval tak rozmanité a vzdálené obdivovatele, jakými byli Čína a Izrael. Poté se z Irska stal modelový příklad, jak neřešit realitní bublinu a následně bankovní krizi. A přestože je opuštění programu velké trojky nepochybně úspěchem, zvláště pokud ho porovnáme s neveselými vyhlídkami země koncem roku 2010, nikdo by neměl toužit po tom, čím si Irsko prošlo.
Většina občanů Irska by také odmítla představu, že jejich země je vzorným pacientem úsporných opatření. Skutečnost, že Irsko znovu přišlo do módy, je odrazem zmatku v ekonomickém myšlení politiků eurozóny a pošetilého napodobování napříč mozkovými trusty a mezinárodními institucemi. Poctivý socioekonomický model by měl být založen na zakořeněném „způsobu práce“ – natolik zakořeněném, že jeho zopakování jinde by mělo být téměř nemožné, podobně jako je tomu u vyzdvihovaného severského modelu.
Irský „způsob práce“ se navzdory krizi téměř nezměnil. Politické a institucionální reformy nešly ruku v ruce se změnami v životním stylu lidí; zodpovědnost ve veřejném životě je nadále skličujícím způsobem slabá.
Přesto lze z nedávné irské zkušenosti vyvodit několik ponaučení. Na rozdíl od jiných zemí na okraji Evropské unie dosáhlo Irsko v otázce potřeby úsporných opatření politické shody a setrvale toto poselství opakovalo doma i zahraničí. Podobně jako v případě Chile během období finanční volatility v Latinské Americe bylo i irské krizové řízení v zásadě dobré a instituce orientované navenek (jako jsou Úřad pro průmyslový rozvoj nebo Agentura pro správu národního bohatství) vysílaly do světa veskrze pozitivní obraz.
Irsko však musí udělat více. Zejména se potřebuje zaměřit na otázky, jaký dopad měla bankovní krize na dlouhodobý růstový potenciál ekonomiky, jakým způsobem je potřeba změnit podstatu a strukturu bankovní soustavy, jaká je schopnost místních firem adaptovat se na úvěrové zadrhnutí a jak řešit vršící se sociální náklady úsporných opatření.
Politické ponaučení z irské zkušenosti zní tak, že nejlepší cestou vpřed není kombinace hledání pravdy a radikální akce, nýbrž věrnost statu quo. I ta nás však posune vpřed jen do určité míry. Rezolutnost sice může být chvályhodná, avšak politika „sklop hlavu a tlač“, abychom použili ragbyový příměr, přináší jiná rizika. Ačkoliv by se Evropa možná dokázala protrmácet současnou krizí pouze s využitím úsporných opatření, byla by pak špatně připravená na řešení hlubších strukturálních nedostatků, nemluvě o pokroku při vytváření fiskální, bankovní a politické unie.
To, že „věrnost“ funguje, navíc můžeme prohlásit pouze tehdy, pokud zároveň dokážeme demonstrovat, že fungují i samotná „úsporná opatření“. A na tyto závěry je ještě příliš brzy. Jak například oddělit dopad úsporných opatření od dopadu kolosálních výdajů iniciovaných prezidentem ECB Mariem Draghim? Budeme moci tvrdit, že úsporná opatření byla úspěšná, pokud například některá velká ekonomika eurozóny typu Francie nedokáže růst?
Druhá obava souvisí s otázkou samotného podstupování rizika. Přístup s nízkou mírou rizika možná pomohl provést Irsko programem velké trojky. Dokázal by však také natolik energizovat zemi, aby přetvořila svůj bankovní sektor, obnovila selhávající zdravotnictví nebo napravila sociální škody napáchané ve městech po celém Irsku? V podnikání platí, že podstupování rizika – a s ním úzce související inovace – nelze importovat. Některé věci se musí vypěstovat doma.
Michael O’Sullivan, který pracuje v oblasti investičního managementu, je autorem knihy Ireland and the Global Question (Irsko a globální otázka) a editorem knihy What Did We Do Right? (Co jsme udělali správně?) (s Rorym Millerem).
© Project Syndicate