S tím, jak se blíží další dosažení dluhového stropu v USA, budeme stále častěji slyšet, že americká vláda ještě nikdy neporušila své závazky, národ vždy splácel své dluhy, atd. I prezident Obama řekl: „Není přijatelné, aby někdo požadoval splnění svých požadavků s tím, že pokud splněny nebudou, vláda přestane fungovat. Či že dokonce neumožní ministerstvu financí, aby splácelo své dluhy, čímž by se Spojené státy dostaly poprvé v historii do defaultu.“ Nikdy bychom neměli říkat nikdy a platí to i o historii. Pokud se totiž díváme pozorně, zjistíme, že vše už se jednou stalo. A někdy dokonce několikrát. A stejně to je i s americkými defaulty.
Poté, co Spojené státy na konci 18. století získaly svou nezávislost, byly vysoce zadlužené. Jejich závazky dosahovaly asi 79 milionů dolarů. Mnozí politici tvrdili, že nový stát by měl začít od nuly a tudíž by měl odmítnout splácení svých dluhů. Alexander Hamilton ale přesvědčil vládu, že by mělo dojít ke konsolidaci dluhů na federální úrovni a následně k jejich splacení. Tím byl položen základ důvěryhodnosti Spojených států, které se tato země nyní těší na finančních trzích po celém světě.
Uvedená verze příběhu ale opomíjí jeden důležitý detail. Spojené státy šly při následném splácení dluhu cestou dnešního Řecka. To znamená, že došlo k restrukturalizaci dluhu a ke svým věřitelům země uplatnila dost tvrdý postup. Jedny z novin v té době dokonce napsaly, že „velká část dluhu byla v podstatě odepsána“. Byl to default? Technicky došlo k restrukturalizaci a dobrovolné výměně za nové dluhopisy. Takový postup se někdy za default nepovažuje. I tak jím ale může být. Podobně jako u Řecka, které má za sebou sérii „dobrovolných“ konverzí dluhopisů. James Macdonald k tehdejšímu vývoji ve Spojených státech poznamenal: „Hamilton dosáhl velmi tvrdé dohody s věřiteli. Ta posunula význam dobrovolné výměny a nedotknutelnosti původního závazku za hranice toho, co tyto výrazy skutečně znamenají.“
Vedle uvedeného tu je rok 1933, kdy prezident Roosevelt přikročil k devalvaci dolaru ke zlatu. Tím porušil závazek, který požadoval, aby veškerý veřejný dluh bylo možné splatit zlatými mincemi pevně dané váhy. Tato devalvace byla v podstatě splácením dluhu měnou s menší hodnotou. Například Carmen Reinhartová tak při svém výzkumu zaměřeném na veřejný dluh považovala událost roku 1933 za domácí default.
A je tu i default, který byl dán chybou počítače. V dubnu a květnu roku 1979 způsobily závady na počítači to, že nebyl zaplacen úrok z vládních dluhopisů dosahující 122 milionů dolarů. I na to se můžeme dívat jako na default. Jason Zweig k tomu ve WSJ napsal, že ministerstvo financí to namísto defaultu považovalo za zdržení, ale krátkodobé sazby se zvedly o 0,6 procentního bodu a přišla řada žalob ze strany investorů.
(Zdroj: The Atlantic)