Basilejské dohody, zaměřené na ochranu vkladatelů a veřejnosti obecněji před škodlivými praktikami bank, zesílily ekonomický propad ve spirále, vyvolaný finanční krizí roku 2008. Během krize, kdy se vypařila podnikatelská důvěra, byly banky nuceny prodávat aktiva a seškrtávat půjčky, aby vyhověly kapitálovým požadavkům stanoveným v těchto dohodách. Takové přiškrcení úvěrů vyústilo v prudký propad HDP a zaměstnanosti, přičemž překotný odprodej aktiv vyvolal další poklesy.
Studie Time to Set Banking Regulation Right (Je načase správně nastavit bankovní regulaci), již jsme s Jacopem Carmassim nedávno publikovali, dokládá, že povolováním nadměrné dluhové páky a rizikového chování u velkých mezinárodních bank – v některých případech se bankám povolovala akumulace pasiv do 40násobku, či dokonce 50násobku jejich základního kapitálu – basilejská pravidla bankovnictví krizi nejen umožnila, ale paradoxně zintenzivnila.
Po odeznění krize světoví lídři a centrální bankéři provedli generální revizi bankovní regulace, v prvé řadě nápravou preventivních basilejských pravidel. Nová Basilejská dohoda III a následná Směrnice EU o kapitálových požadavcích ale bohužel nenapravily dva hlavní nedostatky mezinárodních preventivních pravidel – konkrétně to, že při kalkulaci kapitálových požadavků spoléhají na modely řízení rizik samotných bank a že schází dozorčí zodpovědnost.
Nejčerstvějším příkladem, který tento nedostatek zdůrazňuje, je , belgicko-francouzská bankovní skupina, která v roce 2011 zkrachovala – krátce poté, co se vší vlajkoslávou prošla zátěžovým testem Evropského orgánu pro bankovnictví. Omračující neprůhlednost míry solventnosti přiměla regulátory k tomu, aby u bank přehlíželi nadměrné přebírání rizik.
Problém tkví v tom, že basilejská kapitálová pravidla – ať už Basilej I, II nebo III – nejsou žádnou pomocí pro odlišení slabých bank od těch zdravých. Vždyť banky, které v důsledku finanční krize roku 2008 zkrachovaly nebo potřebovaly finanční záchranu, vykazovaly většinou vyšší míru solventnosti než ty banky, které se udržely bez pomoci.
Problém dále zhoršuje to, že rozmanitost v míře kapitalizace bank je též ukazatelem dramatického pokřivení mezinárodní hrací plochy, neboť podmínky čím dál silnějšího konkurenčního soupeření na finančních trzích vedly k uplatňování možnosti národního uvážení při aplikaci pravidel. Neprůhlednost kapitálových indikátorů přitom znemožnila vymáhání tržní disciplíny.
Je tudíž pravděpodobné, že velké banky budou nadále držet příliš málo kapitálu a podstupovat nadměrná rizika, čímž budou posilovat vyhlídky na návrat záchvatů finanční nestability. Aby se tyto nedostatky v mezinárodní regulaci bankovnictví odstranily, jsou potřebná tři nápravná opatření.
Zaprvé, kapitálové požadavky by se měly stanovit jako přímočarý poměr vlastního kapitálu k celkovým aktivům, čímž by se upustilo od odkazů na modely řízení rizika samotných bank. Nová míra kapitálové přiměřenosti by se měla zvýšit na 7-10 % celkových aktiv s cílem zmírnit přebírání rizik na banky a minimalizovat dopady rozsáhlého zkracování dluhové páky po ztrátě důvěry v bankovní soustavu na reálnou ekonomiku.
Zadruhé, za základ nového systému nařízené dozorčí činnosti by měly posloužit nové míry kapitálové přiměřenosti s několika snižujícími se prahy, které povedou k čím dál dotěrnějším nápravným zásahům. Kontroloři by měli být vázání předpokladem, že zakročí. Mohli by prohlásit, že v konkrétním případě zásah není nutný, ale museli by tak učinit veřejně, čímž by na sebe za svou nečinnost brali zodpovědnost. Aby se vykořenil morální hazard, systém musí mít opravnou proceduru, která umožní banku zavřít, jakmile její kapitál klesne pod minimální práh.
Konečně, pravidla solventnosti je třeba doprovodit povinností, aby banky vydaly významný objem nekolateralizovaného dluhu – kolem 100 % jejich kapitálu –, který bude převoditelný na akcie. Tyto dluhopisy by měly být sestaveny tak, aby vytvářely silnou pobídku pro manažery a akcionáře bank, aby raději vydávali akcie, než utrpěli převod.
Pokud se tato tři opatření uplatní na všechny banky, zbavila by nás nutnosti vytvářet zvláštní pravidla pro likviditu či financování (které by zůstaly otevřené kontrolnímu dohledu, ale ne závazným omezením). Také by nebylo zapotřebí speciálních restrikcí u aktivit a operací bank.
Nejpozoruhodnějším rysem politického uvažování o preventivních bankovních pravidlech bylo až doposud to, že se deleguje na Basilejský výbor pro bankovní dohled a na banky samotné, přičemž oba tito aktéři mají vlastní zájem na zachování současného systému. Vlády a parlamenty mají povinnost zahájit důkladnou revizi basilejských pravidel a požadovat úpravy, které zajistí jejich soulad s veřejným zájmem.
Stefano Micossi je generálním ředitelem asociace Assonime, hostujícím profesorem na College of Europe v Bruggách, členem představenstva Centra pro studium evropské politiky (CEPS) a předsedou představenstva skupiny CIR.
Copyright: Project Syndicate, 2012.