Řecko aneb jak to vidím já

Dlouho jsem odolával pokušení také napsat něco o Řecku. Píší o tom skoro všichni, co nového se k tomu dá dodat? Navíc je snadné být po bitvě generálem a kázat, co se v minulosti udělalo blbě. A nejhorší na tom je, že více než kdy jindy v tomto případě platí „každá rada drahá“, aneb není vůbec jasné, jak se z toho Řecko může v dohledné době dostat. Vyhnout se komentáři ale stejně nemohu.

1. Co se stalo? Nebudu již komentovat stokrát komentované chyby v minulosti, ale dovolím si poznámku, proč se evropští „decision makers“ rozhodli, jak se rozhodli. Osobně bych preferoval variantu, aby bez prodlení (k němuž bohužel došlo) do Řecka nastoupil okamžitě Mezinárodní měnový fond (MMF) a ve svojí režii se pokusil zachránit, co se dá. Sice zdaleka není jisté, zda by mohl uspět, ale byl by to standardní postup. Evropští „decision makers“ (budu používat tento anglický termín, neboť nejde jen o politiky, ale také o vedení centrálních bank, zejména ECB, a úředníky Evropské komise) se rozhodli, že vše poběží pod jejich taktovkou, s podporou MMF. Měli pro to dva důvody, jeden objektivní, druhý subjektivní. Objektivní: Zřejmě právem se obávali možnosti přenosu nákazy na další země a chtěli ukázat, že EU/Eurozóna svojí silou dokáže Řecko podržet. Subjektivní: Naštěstí s tím nemám vlastní zkušenost, ale když se člen rodiny stane závislý na drogách, ostatní se mu prý snaží téměř za každou cenu pomoci. V drtivé většině případů prý ale marně, nejprve tu vůli musí najít drogově závislý sám. Podobně v případě Řecka „decision makers“ chtěli nemocnému za každou cenu pomoci, nepřipadá přece v úvahu, aby „člen rodiny“ byl ponechán bez pomoci. Možná takové uvažování někomu může připadat zvláštní, ale řada lidí na významných postech v Evropě to tak opravdu vnímá. Výsledek je, že se všichni snaží zabránit dalšímu kolapsu (rozuměj: splátce, na kterou dlužník nemá, tj. bankrotu) a nezbývají síly, nebo snad chybí vůle, řešit dlouhodobý problém Řecka, a tím je jeho nekonkurenceschopnost.
   
   
2. Co se děje nyní? Varianta explicitního bankrotu je pasé, Evropa nasedla na jiného tygra, z něhož se bez úhony nedá seskočit, a tím je řízený bankrot. Během posledního roku totiž došlo k přesunu valné části dluhu do veřejných institucí (nákupy řeckých dluhopisů ze strany ECB, půjčky MMF a zemí EU). Část soukromého sektoru se svojí expozice vůči Řecku zbavila: vzhledem k tomu, že již delší dobu nevidím do bilancí českého finančního sektoru, tak si mohu troufnout zaspekulovat, že české banky a pojišťovny svoji expozici vůči řeckému dluhu – pokud vůbec nějakou měly – už zlikvidovaly. Některé instituce v Evropě ale měly řeckého dluhu příliš a nemohly se ho tak snadno zbavit a s největší pravděpodobností nemají dodnes vytvořené dostatečné opravné položky. Rýsující se dohoda o „reprofilaci“ dluhu tak bude vyhovovat dlužníkovi i věřitelům: věřitelé (a jejich případní regulátoři) se nadále budou tvářit, že mají bonitní aktiva, dlužník se bude tvářit, že to jednou zaplatí, přitom všichni budou vědět, že bez odepsání části dluhu to není možné. Není ovšem vyloučeno, že „reprofilace“ bude provedena za natolik netržních podmínek, že sama o sobě bude představovat dostatečné snížení dluhu a umožní Řecku obnovit udržitelné cash flow - to si v tomto okamžiku netroufám posoudit.
    
   
3. Co by se mělo stát? Přichází nejtěžší otázka – jak z toho ven? Řecko pro dlouhodobě udržitelný cash flow potřebuje zvýšit vývozy a/nebo snížit dovozy. Ke snížení dovozů dojde, protože stát přece jen částečně omezí své výdaje, nicméně ne dost, aby to vyřešilo situaci. Kromě toho omezování výdajů státu bude znamenat také snížení domácí poptávky a omezení ekonomického růstu. Klíčové tedy bude zvýšit vývozy. Jak ale zlepšit konkurenceschopnost řecké ekonomiky s pevným kurzem? Německo nedávno dokázalo, že to jde – přes záporný inflační diferenciál, či jinak řečeno přes omezení nákladů práce. To by ovšem muselo být hodně razantní a zatím se bohužel nezdá, že by to byla ochotna řecká společnost akceptovat. K posunu žádoucím směrem by pomohly tři věci: (i) Privatizace a prodej řeckých aktiv zahraničním investorům. Nejde jen o to, že privatizace přinese hotovost na splácení dluhů, ale zejména vytvoří šanci na lepší řízení firem. Českou zkušenost hodnotím v tomto směru kladně, například bez privatizace bankovního sektoru by minulá dekáda nebylo pro českou ekonomiku zdaleka tak úspěšná. (ii) Najít způsob, jak vybírat daně. Neznám detailně řecký daňový systém, ale předpokládám, že větší důraz na výběr nepřímých daní by pomohl (je také snadnější je kontrolovat). (iii) Zvýšit podíl soukromého sektoru: nedíval jsem se sice do řeckých statistik (asi se mi ani nedivíte), ale řecký kamarád Dinos mi říkal, že v soukromém sektoru pracuje pouze jeden milion lidí – při téměř stejném počtu obyvatel to jsou u nás tři miliony. Bez více soukromého sektoru a menší zaměstnanosti ve veřejném sektoru to také nepůjde.