Notářská úschova peněz je spolu s advokátní a bankovní úschovou peněz velmi často používaný způsob splacení kupní ceny. Kupující odešle na účet úschovy kupní cenu, k jejímu vyplacení prodávajícímu však dojde až po splnění určitých smlouvou stanovených podmínek, nejčastěji poté, co dojde k převodu vlastnického práva k předmětu koupě z prodávajícího na kupujícího. U značné části veřejnosti v tomto ohledu převládá názor, že notářská úschova je z podstaty věci bezpečnější než úschova advokátní či bankovní, neboť za případné porušení povinnosti notáře (například ve formě zpronevěry svěřených prostředků) odpovídá stát. Je tomu však skutečně tak?
Pro odpověď je třeba se nejprve zamyslet nad typy činností, které jsou notáři oprávněni provádět. Část z těchto činností odpovídá tzv. přenesenému výkonu veřejné moci, kdy stát na notáře částečně přenáší výkon státní správy v určité oblasti. Jde typicky o sepisování notářských zápisů či činnost notáře v dědickém řízení. Jiné činnosti notáře, jako například právní pomoc notáře při sepsání závěti, mají naopak čistě soukromoprávní základ. Byť v tomto ohledu není povaha notářské úschovy zcela jasně určitelná, skutečností je, že ji právní předpisy systematicky upravují společně s první výše uvedenou kategorií a spojují s ní právní následky, kterými ostatní druhy úschov (advokátní či bankovní) neoplývají. Občanský zákoník například na několika místech spojuje s uložením sporného dluhu do notářské úschovy účinky zániku závazku vůči věřiteli, což jinak činí pouze u úschovy prováděné soudy, tj. vlastními orgány státu.
Popsané rozdělení notářské činnosti se však v odpovědnosti státu za ni promítá pouze zčásti. Notářský řád stanoví obecný princip, podle něhož za škodu způsobenou notářem odpovídá především dotčený notář osobně svým majetkem. Této odpovědnosti se notář může zprostit pouze tehdy, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm bylo možno požadovat. Stát za škodu způsobenou notářem odpovídá pouze v případech výslovně stanovených zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, na který právní předpisy o notářství odkazují.
Podle tohoto zákona přitom stát odpovídá pouze za škodu, kterou notář způsobí sepisováním veřejných listin o právním jednání, zápisy do obchodního rejstříku či v rámci dědictví. Notářské úschovy do tohoto výčtu zařazeny nejsou, a stát tak za ně nijak neodpovídá. Tento závěr potvrzuje i dostupná judikatura Nejvyššího soudu, která zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem interpretuje striktně podle jeho doslovného znění a střeží se odpovědnost státu rozšiřovat nad rámec tohoto zákona. Nejvyšší soud tak již například rozhodl, že stát neodpovídá za škodu způsobenou vadami notářského zápisu o rozhodnutí orgánu právnické osoby, který – byť má stejně jako notářský zápis o právním jednání povahu veřejné listiny a jeho sepsání tak do přeneseného výkonu veřejné moci zjevně náleží – není v zákoně o odpovědnosti státu výslovně zmíněn. Stejný závěr zastává Nejvyšší soud i ohledně úředního ověřování podpisů notáři.
Lze tedy uzavřít, že stát za škodu způsobenou notářem při provádění úschovy peněž neodpovídá. Za takto vzniklou škodu odpovídá pouze notář osobně svým majetkem, a notářská úschova tak v tomto ohledu nemá žádnou zřejmou výhodu oproti úschově prováděné advokátem či renomovanou bankou. Zákonným předpokladem pro výkon činnosti notáře (podobně jako třeba u advokáta) je sice pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s jeho činností, takové pojištění však zásadně nepokrývá škodu způsobenou úmyslně, tj. například zpronevěrou svěřených prostředků.