Zvykové právo obecně důvěřuje lidem, že v právních vztazích vědí, co dělají, a příliš do jejich činů nezasahuje. K horšímu ani k lepšímu. Kontinentální právo lidem věří méně a má tendenci jim častěji předepisovat, co smějí a nesmějí dělat; někdy je to k užitku, jindy ne. 

Příklad: dva obchodníci chtějí uzavřít smlouvu, třeba o dodání zboží nebo o čemkoli jiném. Anglický právník při jejím sepisování primárně naslouchá tomu, co smluvní strany chtějí, a snaží se jim vyjít vstříc, přičemž pamatuje na několik klíčových zásad, zákonů a soudních rozsudků, které musí respektovat. Český právník se naproti tomu musí hlavně podívat do zákona, co v něm o smlouvě, kterou má sepsat, stojí. Z toho musí vycházet, ať už si to obchodníci přejí, nebo ne. Jednoduše řečeno: český právník musí svým klientům říkat „ne, to zákon nedovoluje“ mnohem častěji než jeho anglický protějšek. Jedna nula pro anglické právo, co se týče pružnosti.

Rozdíl je taky v tom, když se uzavře smlouva, která nesplňuje zákonné požadavky nebo - pokud takové požadavky neexistují - je nejasná. Například když ve smlouvě o nájmu nebytových prostor není rozlišená částka nájemného a úhrady za služby, ale je uvedená pouze souhrnná měsíční platba. Takový kontrakt podle českého práva je buď neplatný, nebo neexistuje. Podle anglického práva je nejasná smlouva také neplatná, a to kvůli nejistotě. Než ale anglický soud dospěje k závěru o neplatnosti, pokusí se nejdřív nejasnosti překlenout doplněním ustanovení, na nichž by se nejspíš domluvili „rozumní obchodníci“. Dva nula pro anglické právo. 

Smlouva je uzavřena, ale strany by ji potřebovaly kvůli novým okolnostem změnit. České právo to řeší prostě: jednoduchým dodatkem ke smlouvě. Anglické právo je na tom hůř. Strany musí poskytnout nové protiplnění, protože dodatek ke smlouvě představuje novou smlouvu, tedy pokud smluvní strany nepoužijí zvláštní formu kontraktu zvanou „deed“. Jestliže protiplnění nebude poskytnuto, zůstane původní smlouva podle anglického práva beze změny. České právo skóruje v praktičnosti a snižuje rozdíl skóre na jeden gól.

Písemná forma, kam se podíváš

Písemná forma je další věc. V Anglii – stejně jako v Česku - zákony stanoví, že určité druhy smluv musejí být uzavřeny písemně, například smlouvy disponující s nemovitostmi či finanční dokumenty, mimo jiné směnky nebo určité spotřebitelské úvěrové smlouvy. Jiné typy smluv, například záruky, musejí být ovšem písemně pouze doloženy. Smyslem tohoto pravidla z roku 1677 je zkomplikovat život těm, kdo chtějí podat žalobu na základě záruky, o níž nepravdivě tvrdí, že byla poskytnuta ústně. Požadavek na písemnou formu je ale jinak výjimečný a uplatňuje se jen tehdy, když k němu existuje dobrý důvod. Je tomu tak i v českém právu? Vybavím-li si to obrovské množství smluv, které musejí být v Česku uzavřeny písemně (od licenčních po smlouvy o provozu dopravních prostředků), zní moje odpověď „ne“. Skóre tři jedna pro Anglii – české právo má důvod k nervozitě.

A nyní přicházejí na řadu notářsky ověřené podpisy. Podle českého práva nejsou vyžadovány tak často jako písemná forma, i když třeba při prodeji obchodního podílu v české s.r.o. se bez nich neobejde kupující ani prodávající. Stejně tak jsou nutné při podáních obchodnímu rejstříku, ať už jde o vznik, změnu nebo zánik obchodní společnosti. Jak je to se zakládáním společnosti v Anglii? Předložíte prohlášení, že jste splnili požadavky zákona, zapisovateli obchodního rejstříku. Pokud to schválí, voila, společnost je založena. Závěrečný hvizd píšťalky: čtyři jedna pro anglické právo.

A to jsme stěží začali. Co třeba ustanovení smlouvy a jejich výklad, závazky smluvních stran a důsledky jejich porušení? Jak můžete smlouvu ukončit a s jakými výsledky? O tom více příště. Abych ale nebyl ryze cynický Angličan: české právo se v pružnosti stále zlepšuje. Pomoci by tomu měla i rekodifikace neboli nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích, jimiž by se lidé v Česku měli začít řídit už zhruba za osmnáct měsíců a které kladou větší důraz na lidskou vůli v právních vztazích než současné zákony. Obávám se ale, aby to nakonec nebylo jako v tom vtipu o kvalitě trávníku u rodových sídel v Anglii. Recept na ni je jednoduchý: stříhat, zalévat a hnojit. Zhruba tři sta let v kuse.