Na úvod trochu teorie: podle občanského zákoníku tvoří společné jmění manželů „závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství“. Z předmětu společného jmění jsou naopak vyloučeny závazky, které se týkají majetku, jenž náleží výhradně jednomu z manželů, (například u manžela, který uzavřel nájemní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou má ve svém výlučném vlastnictví) a závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Do společného jmění tedy spadají závazky, které převzali oba manželé společně nebo jeden se souhlasem druhého a dále závazky přiměřené majetkovým poměrů manželů, které byly převzaty i jen jedním z manželů.

Za splnění závazků, které patří do společného jmění, odpovídají ze zákona oba manželé. Jde o takzvanou solidární odpovědnost. Znamená to, že věřitel má právo požadovat plnění na kterémkoliv z manželů. Plněním jednoho z manželů povinnost druhého ve splněném rozsahu vůči věřiteli zaniká. 

Nejvyšší soud má jiný názor

Soudy i odborná literatura dosud dovozovaly, že u závazku patřícího do společného jmění manželů vzniká takzvaná pasivní věcná legitimace manželů. Jinak řečeno, věřitel má právo uplatnit svůj nárok na splnění pohledávky žalobou u soudu proti oběma manželům nebo vůči kterémukoliv z nich. Manželé podle dosavadních výkladů odpovídali za splnění závazku ve společném jmění (i v případě, že byl převzat jen jedním z manželů) veškerým majetkem, který měli ve společném jmění, i majetkem ve výlučném vlastnictví každého manžela.

Nejvyšší soud ale před několika lety bez ohledu na znění zákona přišel s vlastním právním názorem. Podle něho není věřitel oprávněn domáhat se u soudu splnění svého závazku vůči manželovi, který nebyl účastníkem smlouvy, z níž předmětný závazek vznikl, i když tento závazek patří do společného jmění manželů.

Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat) se může prosadit jen mezi smluvními stranami a že prostřednictvím společného jmění manželů nelze vnutit věřiteli jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany, který by navíc nemusel být jiný než peněžitý závazek schopen plnit.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu fakticky odnímá věřiteli možnost domáhat se splnění závazku ve společném jmění z majetku ve výlučném vlastnictví manžela, který nebyl účastníkem smlouvy, jíž byl závazek založen. Pro věřitele představuje tato změna právního názoru Nejvyššího soudu v podstatě zúžení rozsahu majetku, ze kterého může být pohledávka uspokojena. 

V praxi to tedy znamená, že věřitel může žalobou u příslušného soudu uplatnit svůj nárok pouze proti dlužníkovi, který byl účastníkem smlouvy, nikoliv i proti jeho manželovi. Při výkonu rozhodnutí nebo exekuci se bude moci věřitel na základě takového rozsudku domáhat uspokojení svého závazku postižením společného jmění manželů a výlučného vlastnictví povinného, nikoliv i výlučného majetku manžela povinného. 

Co dělat, pokud se chcete této situaci vyhnout? Pokud bude věřitel chtít, aby za splnění závazku odpovídali oba manželé skutečně společně a nerozdílně majetkem ve společném jmění i svými výlučnými majetky, je třeba, aby smluvní stranou smlouvy byli oba manželé.