Před několika dny se na FT objevila úvaha o tom, že ropa je kontrariánskou sázkou naší generace. Nevím, zda se neobjeví ještě něco lepšího, ale v podstatě bych podobnému tvrzení nedovedl moc co vytknout. Jinak řečeno, nedovedu si moc představit, že ceny ropy zůstanou velmi dlouhodobě na současných nízkých úrovních. Aby tomu tak bylo, museli bychom mít za sebou už ropný vrchol a musel by to nutně být ropný vrchol poptávkový, ne ten nabídkový (v tomto druhém případě by totiž ceny ropy naopak prudce rostly).
Máme za sebou poptávkový vrchol? Je pravda, že technologie jdou dopředu raketovým tempem, ale zatím kolem sebe nevidím energetickou revoluci, která by naznačovala strukturální útlum na straně poptávky. A vše ostatní na straně nabídky i poptávky je svou povahou cyklické, přechodné, někde dokonce neudržitelné (speciálním případem je Čína). Z čehož plynou logické úvahy o kontrariánství.
Jsem tedy ve svém portfoliu nějakým způsobem výrazně nadvážen směrem k ropě? Ne. Výše uvedená „sázka naší generace“ se sice asi objevuje pro naší generaci, ale vyjít může také až na samém konci naší (investiční) generace. Plně relevantní tu tak je ono známé rčení „trh dokáže jít proti vám vždy o něco déle, než vy zůstanete likvidní (v horším případě solventní)“.
Čína a komodity – představy a realita
Z mých občasných úvah na téma komodit obecně určitě žádný velký (investiční) optimismus nečiší. Opačný je naopak pohled spotřebitele a z části i pohled „člověka ekonomického“. Neměli bychom totiž zapomínat třeba na to, že propad cen komodit, tažený zejména vývojem v Číně, umožnil historicky naprosto ojedinělý monetární záchranný program v USA i eurozóně a dalších vyspělých ekonomikách. Pokud by se totiž komodity držely svého dřívějšího bublinového chování, vše by dnes vypadalo jinak a je pravděpodobné, že v čistém součtu pro vyspělé země hůře.
Čímž se dostáváme ke klíčové vazbě „Čína – komoditní trhy“. Z obecného sentimentu by se někdy mohlo zdát, že čínská poptávka přepnula z fáze přehřátí na fázi nezájmu o komodity. Následující grafy z dílny FT hezky vystihují pravou situaci. První z nich ukazuje vývoj čínské poptávky po průmyslových kovech. Nějaký masivní zlom bychom jen těžko hledali, i když určitý útlum po roce 2013 patrný je:
Z druhého obrázku je zřejmé, že čínská dominance na komoditních trzích (přesněji řečeno na průmyslových kovech) ani zdaleka neslábne, naopak. Nejnižší je podíl její poptávky na celkové globální poptávce u mědi a i zde se blíží 50 %. A sice pomaleji, ale stále roste. Je tedy také jasné, že nemůžeme jako investoři doufat, že by komoditní trhy začaly na vývoj v Číně reagovat méně citlivěji. Zde jde přitom vývoj, který má významné strukturální rysy, takže u kovů by hovory o (cyklické) sázce naší generace byly problematičtější (podotýkám, že podíl poptávky z Číny je na ropném trhu znatelně nižší než zde).
Poslední graf jen dokresluje výše uvedené – srovnává tempa růstu spotřeby průmyslových kovů v Číně a ve vyspělých zemích (průměr 2000 – 2015). Druhá skupina si jednoduše řečeno už zhruba vystačí s tím, co spotřebovávala dříve. O Číně to neplatí ani náhodou a globální spotřebu tak nahoru táhne právě ona (a některé další rozvíjející se země):