Řecká krize propukla před pěti lety a napáchala velké škody v Evropě i v celé globální ekonomice. Nehovořím ale o finanční nákaze či o dopadech extrémního propadu této ekonomiky. Na mysli mám to, jak řecká krize ovlivnila ekonomickou politiku, když z ní lidé po celém světě vyvozovali nesprávné závěry. Nyní se zdá, že se Řecko opět potácí v hlubokých problémech. Jaké poučení si z toho vezmeme dnes?
V minulosti bylo Řecko využíváno k tomu, aby odvrátilo pozornost od skutečných problémů. Přestože sazby v řadě vyspělých zemí ležely na historických minimech, slyšeli jsme varování, že nejdůležitější je snižovat rozpočtové deficity. Jinak prý hrozilo, že se všichni stanou dalším Řeckem. Pravda je ale taková, že země jako Spojené státy či Velká Británie, které si půjčují ve své vlastní měně, nikdy podobné hrozbě nečelily. Pokud měl někdo jiný názor v roce 2010, pokračující nízké sazby ho už měly přesvědčit o opaku. A zkušenosti z Řecka a dalších zemí, které byly donuceny k prudkému fiskálnímu utahování, ukazují ještě něco. Jestliže se v utlumené ekonomice prudce sníží vládní výdaje, je to velmi škodlivé. Nic na tom nemění údajné úspěchy v zemích, jako je Irsko, které nyní dosahuje růstu. I tato země má totiž stále nezaměstnanost na 11 %. Mezi mladými je dvakrát vyšší.
Devastace, ke které došlo v Řecku, je pozoruhodná. Mohli jsme se dočíst, že je to země simulantů, která se vyhýbá potřebným reformám. Skutečnost je jiná, protože Řecko provedlo velké změny, omezilo počet lidí pracujících ve státní správě i jejich platy, snížilo sociální podporu, zvýšilo daně. Propadly se i mzdy v soukromém sektoru, čtvrtina lidí v produktivním věku je stále nezaměstnaná, u mladých je to celá polovina. A zadlužení se nezměnilo, spíše zhoršilo. Poměr veřejného dluhu k HDP dosahuje rekordních hodnot, protože HDP klesá. Rostou také problémy s dluhem soukromého sektoru, které vyvolává deflace a deprese. Nalezneme i určitá pozitiva, protože ekonomika znovu roste. Ale jde o velmi malou odměnu za roky utrpení.
Na celé věci je obdivuhodné, jak jsou Řekové ochotni podstupovat vynucené útrapy. Uvěřili tvrzení, že všechna ta bolest je nutná a nakonec přinese něco pozitivního. Nyní je ale možné, že jejich trpělivost už narazila na své limity. Pokud se k vládě dostane Syriza, která požaduje změnu fiskální politiky, může dojít ke sporu s Německem a odchodu z eurozóny. Naštvaní ale nejsou pouze Řekové. Stačí se podívat na Francii, kde prudce roste podpora Marine Le Penové. V Itálii mají podle průzkumů většinovou podporu veřejnosti radikální strany, v Británii sbírají body separatisté a politici zaměření proti imigraci. Bylo by hrozné, kdyby se podobné síly dostaly k moci (s výjimkou Syrizy, která je relativně umírněná). K takové situaci ale dospějeme, když si elity přisvojují právo vládnout na základě pochybných znalostí a pak se ukáže, že nevědí, co činí, a zároveň nejsou schopny se změnit.
Autorem je Paul Krugman.
Zdroj: NYTimes