Překvapivá, nečekaná, skandální. To všechno jsou přívlastky, které si vysloužila listopadová měnová intervence České národní banky. Kdyby před jejím spuštěním jednotliví členové bankovní rady alespoň tušili, jak velkou míru pozornosti občanů a médií na sebe následně připoutají, možná by si celou intervenci nakonec rozmysleli. Nestalo se tak a my jako spotřebitelé a investoři si tedy s dopady oslabení české koruny vůči euro a dolaru budeme muset nějak poradit.
Otázka, která se v této souvislosti logicky nabízí jako první, je - “Jaký vliv bude mít měnová intervence na investory do cenných papírů ?”. Odpověď na tuto otázku však není tak jednoduchá a přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Úvodem je totiž naprosto nezbytné sjednotit používanou terminlogii.
V mediální smršti, která po intervenci České národní banky následovala, padala slova jako devalvace, depreciace, znehodnocení či manipulace. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že všechna tato slova vyjadřují v zásadě to samé, není tomu tak. Devalvace je oslabení domácí měny vůči zahraničním měnám v systému fixních (tj. úředně stanovených) kurzů. Technicky vzato sice ČNB naší měnu devalvovala, ale protože česká koruna je již několik let měnou volně směnitelnou, o devalvaci "per se" fakticky nešlo. Pátrejme dále. Depreciace je "znehodnocení měnového kurzu domácí měny vůči zahraničním měnám". Zjevně už se správné definici blížíme, ale stále to není ono. Depreciace by totiž měla probíhat samovolně a v kontextu loňského listopadu je jasné, že oslabení koruny musela ČNB přeci jenom trochu "pomoci". Nakonec se tedy budeme muset spokojit s poměrně vágním termínem "měnová intervence", která ve své podstatě znamená jakýkoliv nákup nebo prodej měny centrální bankou na devizovém trhu, s cílem záměrně ovlivnit kurz dané měny. Někdo by mohl namítat, že jde v podstatě jen o noblesně pojmenovanou manipulaci, ale nechme v tomto ohledu slovíčkaření stranou a držme se slov měnová intervence.
Proč ten sáhodlouhý úvod? Zatímco devalvace je do značné míry externě vynucená a příslušná měnová autorita má nad jejím načasováním jenom omezenou kontrolu, měnová intervence je naopak aktem velmi pečlivě plánovaným. A zatímco v případě klasické devalvace (vzpoměňme na sérii devalvací asijských měn na konci devadesátých let minulého století) nabízí historie relativní dostatek přesvědčivých důkazů o vztahu devalvace a následného vývoje devalvací postiženého kapitálového trhu, v případě měnové intervence je tato vazba mnohem méně průkazná a daleko více nahodilá.
Podívejme se tedy pro ilustraci na situaci, která nastala v jihovýchodní Asii počínaje rokem 1997. Tehdy se jako první měna začal "kácet" thajský baht, následovaný celou řadou dalších. Nejvíce postiženou měnou byla indonéská rupie, která propadla o více jak 85%. Malajský ringgit, thajský baht a korejský won v nejhorších dobách přišly o 50%. Filipínské peso oslabilo o 40%, tajwanský a singapurský dolar byly nakonec "jen" o 20% níže. Podobně agresivně však reagovaly i tamní akciové trhy - Indonésie, Malajsie, Filipíny, Jižní Korea a Thajsko byly svědky propadu svých akciových indexů v řádu 40-50%. Singapur byl -40%, Tajwan pak -30%. Pokud sečteme kapitálové ztráty z držených cenných papírů a ztráty způsobené propadem měn, můžeme roky 1997-1998 pro investory do oblasti jihovýchodní Asie směle označit za katastrofu. Z pohledu spekulanta je však mnohem důležitější vědět, co na trzích obvykle nastává po devalvaci a jak se burzy chovají v následujících, řekněme, dvanácti měsících. Nechci vás na tomto místě zdržovat sáhodlouhou analýzou, protože dostupné zdroje si můžete sami jednoduše vyhledat na internetu, takže jenom v krátkosti - data spolehlivě prokazují, že "klasická" devalvace je pro akciové trhy faktorem spíše pozitivním než negativním a investoři by měli nastalého zmatku využít k navyšování již držených pozic. Kombinace panických prodejů devalvované měny a akcií v této měně denominovaných nabízí možnost poměrně prudkého růstu takového trhu v období následujího roku. Jedinou výjimkou jsou trhy, které se již před devalvací pohybovaly v pásmu prudkého růstu (tj. v "býčím trhu") - zde jsou následné zisky jenom průměrné, či dokonce podprůměrné.
Tolik devalvace a její vliv na výnosnost akciových trhů. Pojďme se však ještě pro zajímavost podívat na dva příklady měnové intervence a na to, jak tento (záměrný) akt dopadá na akciové burzy - pro účely tohoto textu jde totiž o mnohem relevantnější informace. Pro ilustraci jsem zvolil situaci na americkém dolaru v roce 1985 a na japonském jenu v červnu 1995. Obě dvě měny do té doby relativně významně posilovaly, ale tehdejší vlády usoudily, že je třeba v zájmu podpory hospodářství intervenovat a měny uměle oslabit. Japonský jen se tak za dvanáct měsíců od intervence v červnu 1995 propadl o 22,67% a tzv. "dollar index" do roka po intervenci v březnu 1985 poklesl o 31,25%. Akciovým trhům obou zemí se však nijak špatně nevedlo. Index Nikkei 225 během šesti měsíců před měnovou intervencí přišel o 13,22%, aby v roce následujícím posílil o 20,02%. Americký Standard & Poor's Index rostl již před intervencí (+8,77% v pololetí bezprostředně předcházejícím intervenci) a v tomto růstu pokračoval i následně (+23,16% v dalším roce). Přiznávám, že jde o relativně úzký datový vzorek a dovozovat, že měnová intervence je á priori pozitivní by bylo možná velmi odvážné. Přesto se nelze ani v tomto případě ubránit dojmu, že měnová intervence (resp. cílené oslabení měny) je pro ceny akcií dané země spíše vzpruhou a období po depreciaci měny přináší akciovým investorům úsměv na rty.
Jak si v tomto ohledu stojí Česká republika a náš kapitálový trh? Index PX uzavíral v okamžiku intervence ČNB na hladině 1019 bodů a ve chvíli přípravy tohoto textu byl na 950,17 bodech. To představuje pokles o 7% a nic tak prozatím nenaznačuje tomu, že by "naše" měnová intervence měla být pro burzu oživením. Sluší se však dodat, že od intervence uběhly jen čtyři měsíce a do listopadu 2014 se mnoho věcí ještě může změnit. Pražská burza - stejně jako trhy v celé východní a západní Evropě - navíc v poslední době klesaly z důvodů spíše ne-ekonomických: neklid na Ukrajině, napětí v oblasti Krymu, rozporuplné informace z Číny. Byl bych proto opatrný ve vynášení rychlých soudů.
Jedna věc je však v souvislosti s nedávným oslabením české měny naprosto zřetelná. Ti, kteří drželi alespoň část svých aktiv v cizích měnách, byli rázem o 5-7% bohatší. Není žádné tajemství, že velká většina současné investiční aktivity českých retailových investorů směřuje do zahraničí. Ještě před dvěma lety byl poměr transakcí na české burze vs. na burzách v zahraničí přibližně 6:4. Nyní se miska vah spolehlivě překlopila ve prospěch trhů zahraničních, kam směřuje téměř osm z deseti objednávek. Možná je to tím, že drobný český investor konečně dospěl, osmělil se a pochopil, že za hranicemi naší země je mnohem větší hřiště s mnohem atraktivnějšími příležitostmi. Možná je to také tím, že domácí burza již nějakou dobu z pohledu nových emisí stagnuje a pokud k nějaké aktivitě v tomto smyslu dochází, jde spíše o odchody z trhu, než o vstup na něj. A možná je to také tím, že demograficky silná generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků pomalu dosahuje vrcholu své ekonomické (tj. příjmové) křivky a hledá cesty, jak vydělané peníze dále investovat. Vzhledem k tomu, že jde o lidi počítačově a jazykově gramotné, geografické hranice pro ně přestaly existovat a oni tak řeší jenom jednu jedinou otázku - kde vydělám nejvíce. A jak říká jedno okřídlené burzovní pořekadlo - "O peníze jde vždy až v první řadě"...
Připraveno pro českou verzi magazínu Forbes