V posledních dnech a týdnech se do popředí pozornosti opět dostává situace ve zdravotnictví. To bude kvůli sociálně-ekonomicko-demografickému vývoji „hitem“ nejen letošního roku, ale i přicházejících desetiletí. Nebude tomu tak jen u nás, jde o vskutku globální jev, který se nevyhýbá ani Spojeným státům. Jejich reforma zdravotnictví shrnovaná pod název Obamacare je dokonce jedním z centrem současného politického konfliktu. V rámci diskuse o „Obamově péči“ se před časem (znovu)objevila i studie zabývající se plýtváním v systému, z ní je pozoruhodná následující tabulka:
Zdroj: The Value Equation in Health Care, Harvard, David Cutler
Jde o shrnutí odhadů toho, kde se v US zdravotnictví plýtvá a nakolik. V řádcích za sebou jdou tzv. zbytné služby, neefektivně poskytnutá péče, nadměrné administrativní náklady, příliš vysoké ceny, nevyužité příležitosti k prevenci a nakonec přímé podvody. Suma sumárum promrhaných 765 miliard dolarů, či 31 % z celkových výdajů na zdravotnictví. Tabulku podle mne radno vnímat se zdravou mírou skepse, například odhadnout ztráty u nevyužité prevence asi bude trochu oříškem. Velký otazník by pak asi odborníci kladli k největší ztrátové položce – zbytné péči. To, co může být považováno za zbytečné účetním či ekonomem, se může jevit úplně opačně zdravotnímu personálu. I kdyby se ale neproplýtvala třetina, ale jen čtvrtina, či pětina, je to stále hodně.
Některé ekonomy vedla uvedená tabulka k úvahám o tom, zda je soukromý sektor (někde) skutečně efektivnější než sektor státní. Diskuse je to jistě výživná, shrnul bych ji do konstatování, že u dobrého managementu na tom, zda jde o stání, či soukromou firmu, nezáleží. Otázka je, jaká je pravděpodobnost existence dobrého managementu u jednoho a druhého typu firem. Vydat se zde ale chci trochu jiným směrem. Naši statistici tvrdí, že celkové výdaje na zdravotní péči v roce 2010 dosáhly 284,1 miliardy korun, největší podíl na financování zdravotní péče v České republice mají zdravotní pojišťovny – jde o plné tři čtvrtiny. Následující tabulka srovnává výdaje na zdravotnictví v poměru k HDP. Vidíme, že „plýtvající“ Spojené státy mají tento podíl podezřele vysoký – na zdravotní péči tam jde asi 18 % HDP. U nás to je asi 7 – 8 % a jsme tak spíše na druhém konci spektra:
Pokud bychom výdaje v USA snížili o onu „plýtvající“ třetinu, dostaneme se někam na 11 – 12 % HDP, což odpovídá zemím jako je Švýcarsko, Německo, Francie, apod. Svádí to tak k tomu říci, že se masivně plýtvá možná jen v USA. Pokud bychom vzali za bernou minci druhý extrém a tvrdili, že cca třetina se vyplýtvá všude, u nás to představuje nějakých 90 – 100 miliard Kč. Pravda bude možná někde uprostřed, což je stále dost peněz. Obávám se ale, že tu při snaze o úspory pravděpodobně funguje podobný princip, jako ve státní správě: Sporné položky jsou osekány na kost, dennodenní provoz se dostane na hranici kolapsu z podvýživy, zatímco velké ryby, rybník si nevypouštějící, si dál plavou ve svém.
Přes výše uvedenou nejednoznačnost jsem si ale naprosto jist, že plýtvání ve zdravotnictví je obrovské. Není to ale plýtvání postižené na počátku prezentovanou tabulkou a úvahou. Je to plýtvání jiného řádu, jiné systémové úrovně. Vezměme si za reprezentativní příklad rozšířené problémy se zažíváním, játry a s tím související komplikace. O tom, kolik může stát „alternativní“ (neakutní) léčba a prevence, která je ale někdy účinnější než to, čemu trochu až naivně říkáme „tradiční“, vypovídá následující: 50 gramů semena ostropestřce stojí asi 16 Kč (slovy šestnáct). 50 gramů hořce něco přes 60 Kč (a ten vydrží opravdu dlouho). 50 gramů zeměžluči stojí 30 Kč. Kopřiva na mezi nestojí vůbec nic (jen trochu popálené ruce), 50 gramů z obchodu stojí 20 Kč. Podobně by vypadal výčet u řady dalších diagnóz, včetně dnes intenzivně diskutovaného problému nadužívání antibiotik. Vyzkoušeno na vlastní kůži.
Uvedeným určitě nechci naznačovat, že vše lze vyřešit „alternativně“ (ve skutečnosti tradičně). Tvrdím ale, že tento přístup má daleko širší uplatnění než jakého se mu dostává. Stejně tak tvrdím, že „tradiční“ medicína jde někdy (!) cestou pouhého zahlazování symptomů a ta je v delším období kontraproduktivní (a mimochodem i velmi drahá). Takže: Je tu často mnohem levnější, fungující a v podstatě triviální „alternativa“. Využívána je ale ve srovnání s potenciálem minimálně. Co se děje? Jen to, že čelí jedné z nejsilnějších překážek, které existují: Neochotě měnit myšlenkové vzorce (u léčících i léčených). Čest výjimkám.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.